Hudba z Marsu

Hodně jednoduché je tenhle film automaticky odsoudit. Ale ptám se proč? Film je sice komunistickým manifestem jako třeba Dovolená s Andělem, ale může za to Jaroslav Marvan nebo Oldřich Nový? Co mají dělat? Buď mohli dělat to, co je bavilo nebo zůstat sedět doma. A tak dělali to, co je bavilo a ač to bylo napsáno jakkoli, dělali to poctivě. A to je třeba ocenit. Hudba jako taková je navíc kvalitní. Ostatně Oskar níže ve svém hodnocení uvádí, že ani sami komunisté nebyli s filmem spokojení na 100 %. Třeba si tvůrci chtěli též nenápadným způsobem udělat z doby legraci. Proč zbytečně hned odsoudit Jaroslava Marvana, Oldřicha Nového či Josefa Hlinomaze, když se opravdu snaží hrát kvalitně a připravit dobrou tehdejší zábavu. Schválně píšu tehdejší protože stejně jako kupříkladu Anděl na horách i tento film dnešním divákům připadá trochu zastaralý a nezábavný. Já ale oceňuji vskutku poctivé herectví a na tehdejší zábavu kvalitní zábavu. (07.11.2016)

Film zajímavý a odvážný pouze tím, že se v něm (jak říká pan Škvorecký) poprvé naplátně objevilo cosi vzdáleně blízké jazzu. Byly i doby, kdy to skutečně bylo odvážné. A agitka to prosím pěkně není. Agitka to je ten film, jak tam vystupují buď zednící nebo zednice, horníci nebo traktoristky a podávají zlepšujcí návrhy za zvýšení plánu. (Obvykle to byly ještě černobílé filmy - i proto později Juráčkova parodie Černobílá Sylva.) Hudba z Marsu patří do série dnes uznávám dosti trapných soc-realistických komedií, nejlépe vždy z Marvanem v hlavní roli. Ale agitky byly ještě mnohem trapnější a to natolik, že je narozdíl od tohoto filmu v televizi v podstatě neuvádí. (12.06.2004)

Mám rád odvahu a zásadovost Marty Semelové a celkově se mi zamlouvá i homo sovieticus, zvláště z poválečné éry prosperity a „optimistického festivismu“ (Jiří Tomáš Kotalík 24. 10. 2011 v Historie.cs/Socialistický realismus), protože je to konečně člověk vyléčený z toho, aby pořád jenom prahnul a pasivně, pacifisticky pozoroval, jak mu potomci mřou hlady; člověk, který pochopil, že co si myslel o ráji, je pouze představa utvářená jeho primitivními sekulárními zájmy, a že ho vlastně „milost boží“ nijak nedojímá. Dojímá ho cihla, horká klobása, město, Neumannova Továrna (Kniha lesů, vod a strání; 1914). V koruně stromu spatří Hanka dědečka: „To koukáte, děvenko, že? U nás jste v ráji a já jsem tu Pán Bůh. Totiž víc než Pán Bůh, já jsem tu předseda družstva.“ (29.12.2014)

K tomuto filmu mám blízký emocionální vztah, protože jsem ho poprvé viděl při své hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích a v ne příliš dobrém psychickém rozpoložení. Naštěstí jsem byl pod vlivem antipsychotik, takže jsem si film vážně užil i přesto, že je ideologicky značně zabarvený (do ruda). (08.07.2023)

„Takhle máme vybudovat socialismus?“, rozčiluje se Jaroslav Marvan nad svými soudruhy, načež mu je záhy ukázána ta správná budovatelská cesta – společnou prací dokážeme zázraky nejen v plnění Plánu, ale i na hudebním poli. Z Prahy přijede náměstek (taky vám tak připomíná Stalina?), rozdá nástroje, a hudbo hraj! Z počátku je to hrůza. Člověk pod tím návalem propagandy nerozpozná nic osobitějšího. Pak se ale pomaloučku začne rozjíždět poměrně příjemná komedie (v podstatě už je to film pro pamětníky), slušně obsazená, s několika skutečně hezkými nápady (tlukot srdce vystrašeného muzikanta udá rytmus celé kapele; scéna, kdy náměstek rozdává nástroje bez střihu zešedne a změní se v obraz v televizi). Taky mám rád postavu Oldřicha Nového. Sice se dá chápat jako člověk, který za První republiky neuspěl, a až v socialismu mu někdo začne rozumět, ale vidím to i trochu jinak. Jeho postava jako by do děje vdechovala jakýsi západní, volnější styl myšlení, který dodá smysl tupému dělnickému životu ostatních hrdinů. Je těžké odvrátit oči od ideologického rastru příběhu, ale byla by škoda ignorovat některé nesporné kvality. (13.02.2006)