Vlak do stanice Nebe

Vlak do stanice Nebe projíždí po trati dětské fantazie, zastaví se uprostřed všedních i nevšedních starostí a znovu se plnou parou rojezde vpřed... aby přinesl v doprovodu ruchotu nová dobrodružství pro ty nejmenší, kteří v horské vesničce nalezli s rodinou své dočasné útočiště před traumatizující válečnou situací. Z pohledu dospělých může tento film zanechávat v sobě lehce naivní jednání dětských postav, ale ty spolehlivě ladí s celkovou stylizací včetně napínavého vyvrcholení. Vedle skvělých výkonů pečlivě vedených dětských herců se pro mě hlavní devizí stávají i hudba a kamera... také Hájkův nápaditý střih, který uprostřed jízdy několikrát skvostným způsobem zrytmizuje vizuál přesně do taktů znějícího valčíku. VLAK sice není pro mě zdaleka ten nejlepší či nejoblíbenější film pana režiséra, ale když se i ten obyčejný děj rozjezde ve znamení typické Kachyňovy poezie jako onen vláček cestou zasněženou krajinou, sjíždí na vlnách dětských pocitů v celé řadě nádherných poetických záběrů, moje srdce za jízdy vlaku plesá a vznáší se v doprovodu Liškových tónů až k onomu Nebi... S Vláčilem, Menzelem a Kachyňou v čele pro mě zůstává československá kinematografie nadále tou nejbáječnější studnicí jedinečných poetických filmů. „Pozor, přejedeme závoj! Hurááá! Huráá!“ 90% (24.01.2021)

Vlakem až do Nebe, k dědovi. Tam prý nikdy nebude válka. Jen slunce, které koulí očima, děsiví čerti, vodníci a lesní stvoření v dědově chalupě. Jenže válka je a němečtí vojáci přijíždějí i na vesnici... Poetika dětství, her, lásky i přátelství však v Kachyňově snímku převažuje a bezhlavý rytíř na bílém koni a strach o dvě myšky jsou v tom momentě mnohem děsivější než tisíce Němců kdesi doma v Praze... (05.11.2011)

Nechcii zde polemizovat o době vzniku filmu, kdy normalizačním restrikcím podlehli i Hutka, Třešňák a Vodňanský, a do "kulturního kouta" musel zalést každý, kdo chtěl něco tvořit. Partyzánská parodie Karla Kachyni však patří mezi úspěšné "dětské" filmy, které k nám přicházejí většinou z románsko-arabské provenience a které dnes tolik obdivujeme. Nejednoznačný konec - spánek šípkové princezny a její probuzení - patří zajisté i k pohádkám pro dospělé. (29.03.2021)

Nejspíše rok výroby zasazuje celému snímku jakýsi rutinní nádech. Vyznívá mi tak klasicky perfektní práce s dětskými herci, snová a imaginární realita, Liškovy valčíky i celkové přiblížení válečné atmosféry. Kvalita REPUBLIKY, převedená zde do postavy Franty, je dozajista základem nakonec silně vyznívajícího filmu. I v Dáše lze najít některé předešlé hrdinky. Celkový poetický obraz zde vrcholí, trochu zdlouhavou, scénou s pestrobarevným vláčkem. Možná, že nutným záměrem bylo i poukázat na kázeňské či deratizační nešvary předválečného školství, nicméně i rutina je v tomto případě nadprůměrná a snímek potvrzuje (i v těchto dobách) režisérovu výjimečnost. (04.05.2014)

Půvabnou poetiku a hravou fantazii doprovází v tomto dětském filmu také nádherná hudba. Malá holčička odjíždí uprostřed válečné zimy z Němci obsazenéno města k dědečkovi do horské vsi, válkou zatím nedotčené, kde jediným hrozícím nebezpečím jsou akorát vši ve vlasech, které si můžete odnést z místní školy. Ale i tam nepřátelé jednou dorazí a je čas na hrdinství a partyzány, a to je věc, která mi k celkovému pojetí a zpracování filmu tak úplně neseděla. (05.05.2014)