Práče

Jakožto milovník českých válečných filmů (samozřejmě kromě Klíče a dalších paskvilů) jsem si tenhle snímek nemohl nechat ujít. Atmosférou mi trochu připomínal Krále Šumavy a Ať žije republika. Druhému zmiňovanému nesahá ani po kotníky, ale s prvním se může směle měřit (teda krom míry propagandy, tam Král Šumavy vede). Herecké výkony jsou přizpůsobené mladšímu publiku, nejlepší je pochopitelně Menšík (já toho chlapa fakt miluju, kam strčí čumák, tam je o zábavu postaráno). Velmi dobrý herecký výkon předvedl také Michal Koblic, který dospělým hercům zdatně sekunduje. Jelikož se však jedná o film pro děti, plný klišé, dávám jen čtyři hvězdičky, protože po bok Ať žije republika ten film postavit nemůžu. (30.07.2010)

Je úplně jedno, zda se jedná o film ze západní nebo východní fronty. Pro mne je důležitý příběh, který z filmu vyplývá, který popisuje lidskost, která z filmu vyznívá. Žádná válka není dobrá, protože ničí rodiny, dělá z lidí ještě větší zvěř, než sami jsou. Z války nemůže vzniknout nic dobrého, ať si to zdůvodňuje kdo chce, jak chce. V tomto filmu jsem viděl drobná hrdinství lidí, kteří byli hrdinové, i když nebyli v první linii. (30.09.2009)

Předloha tohoto filmu mi kdysi pomohla přežít jednu z nejtěžších nocí mýho života. Skočil jsem tehdy omylem do rozžhavenýho popela a spálil si nohu až po kotník do černé pečínky. Bolelo to, smrdělo to, nechtělo se to hojit. První noc jsem měl nohu zapatlanou pantenolem a ponořenou ve studené vodě v kyblíku proti bolesti (neměli jsme tam tehdy žádný léky). Protože jsem nemohl spát (k bolesti se přidala i horečka), četl jsem si a protože to bylo na chatě, neměl jsem moc věcí k výběru. Práče se tedy stalo jasnou volbou a díky němu jsem celou noc přežil ve zdraví, neusnul jsem a noha se mi nakonec uzdravila. Film je trochu jiný, z knížky mě nikdy nenapadlo, jakej je Frantík holomek. V knížce mi přišel jen jako trochu větší kvítko. Změnil se, některé části jeho příběhu zmizely, některé přibyly nebo se změnily. Michal Koblic byl podobně intuitivní herec, jako Tomáš Holý a celý tenhle film drží jeho výkon pohromadě. Příběh, no, kdyby hráli jiní herci, jak už jsem řekl - nedopadlo by to tak dobře. I takhle to je k nerozeznání podobný většině ostatních dětských komunistických dramat, ale nad průměr to vytahuje Michal Koblic, Gustáv Valach a samozřehně Menšík, jehož je to v tehdejší době vlastně jen jedna z klonových rolí ( viz třeba Hledá se táta) pábitele a baviče. Tenhle film je civilně natočený, s nijak přehnanými hereckými výkony a bez zvláštních okras, akčních scén, bez kterých se dnešní filmy neobejdou (filtry, střih atp). Domácký, skutečně rodinný. Příběh Frantíka Bureše si vás získá, pokud ještě pořád máte v srdci trošku toho dětství, té radosti z jednoduchosti bez přetvářky, toho dobrodružného naivismu a optimismu a důvěry. Já ještě pořád mám, naštěstí. (03.08.2007)

„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“ (29.08.2021)

Nikdy jsem si sama pro sebe nezařadila ani do absolutních blábolů ani do super filmů a v podstatě jde o jeden ze snímků, jehož hodnocení kolísá nejen podle mé nálady, ale i podle typu politických komentářů v tisku. Marešova knížka patřila k povinné četbě a byla kupodivu jedna z těch snesitelnějších, rozhodně mne bavila víc než Malý Bobeš. Končím u v podstatě nicneříkající 3. Skoro bych to zase ráda viděla. Mezitím jsem slyšela menšíkovo vyprávění o natáčení a bylo to – prostě menšíkovské. (04.06.2008)