Práče

Všichni mi vtloukali do hlavy, že tohle je prostě jeden z "nej-filmů" od Kachyni, ale já bych vyšší hodnocení nepřenesl přes srdce. Vždyť je to naprosto předvídatelný dětský film, já být na místě těch chlapů, tak bych kluka seřezal a zavřel někam hluboko. Oni ho za porušování vojenských regulí tak leda poplácají po rameni a to finální odhalení špiónů jsem tušil už od půlky filmu. (06.01.2007)

Dva roky před tématicky podobným Tarkovského Ivanovým dětstvím natáčí Karel Kachyňa Práče, film válečný, přesto film poetický, film zachycující válku dětskýma očima, a hlavně film neméně dobrý než Tarkovského legendární a mezinárodními cenami ověnčený snímek. Nejsilnější je v obrazech ryzího dětského světa, třeba ve scéně, kdy Marijka objeví na Františkově dětském předloktí vytetované vězeňské číslo z lágru a on jí v intencích dětského chápání vysvětluje, co to koncentrační tábor je... Kachyňa se k modelu světa viděného dětskýma očima vracel opakovaně (Ať žije republika, Vlak dětství a naděje, ale i v dalších filmech s mimoválečnou tématikou) a tady ho použil vůbec poprvé, je to možný únik těžké době, která umělecky přála dosud jen ryze schematickým dílům, rok 1960 už byl ale prodchnut (zatím jen velmi nezřetelně) počínajícím táním tuhých politických poměrů 50. let a tak se Kachyňa pokusil v Práčeti o úkrok ze schematické kinematografie té doby - jeho druhý válečný film již stojí někde mezi 50. a 60. léty, tedy dobou schematismu a výrazné umělecké svobody. A možná právě díky tomu Kachyňa upřednostnil ve své tvorbě poetický rozměr, natočil o válce v podstatě milý film, s vynikajícími dětskými hrdiny a přijatelnou dávkou patosu, který na samém konci příběhu získá až rozměr národně obrozenecký... (18.11.2013)

Je úplně jedno, zda se jedná o film ze západní nebo východní fronty. Pro mne je důležitý příběh, který z filmu vyplývá, který popisuje lidskost, která z filmu vyznívá. Žádná válka není dobrá, protože ničí rodiny, dělá z lidí ještě větší zvěř, než sami jsou. Z války nemůže vzniknout nic dobrého, ať si to zdůvodňuje kdo chce, jak chce. V tomto filmu jsem viděl drobná hrdinství lidí, kteří byli hrdinové, i když nebyli v první linii. (30.09.2009)

Nikdy jsem si sama pro sebe nezařadila ani do absolutních blábolů ani do super filmů a v podstatě jde o jeden ze snímků, jehož hodnocení kolísá nejen podle mé nálady, ale i podle typu politických komentářů v tisku. Marešova knížka patřila k povinné četbě a byla kupodivu jedna z těch snesitelnějších, rozhodně mne bavila víc než Malý Bobeš. Končím u v podstatě nicneříkající 3. Skoro bych to zase ráda viděla. Mezitím jsem slyšela menšíkovo vyprávění o natáčení a bylo to – prostě menšíkovské. (04.06.2008)

„Podívej Frantíku, to už za Žižky měli kluci jako ty praky. Praky, povídám! A v nich oblázky. A když se přiblížili křižáci, fííí! Spustili na ně takovou sprchu kamení, až milejm rytířům pukaly hlavy. A těm chlapcům se říkalo práčata!“ A první Františkův bojový úkol na sebe nenechá dlouho čekat… Práče nabízí úsměvné, ale ne vždy jednoduché soužití vojáků a kluka z koncentráku. Neb ač se k němu všichni snaží chovat jako hodní strýčkové i starostliví otcové zároveň, František je ambiciózní, tvrdohlavý a netouží po rozvážení mýdla, nýbrž po dobrodružství, což se dá u mladého (e)léva pochopit. Práče si ponechává převažující dětskou optiku, což mu jen pomáhá. A hlavně, vše kočíruje Kachyňa vcelku citlivě, takže se z toho nestává prachobyčejná vojenská agitka z války (i když k ní má snímek občas nakročeno), pořád je zde místo i pro režisérovo typické výrazivo (podtržené Illíkovou kamerou), jakkoliv je ho tu méně než v jiných jeho filmech. Ty slabší 4* přece jen dám. „Tak děti, a teď udělejte ten nejdelší a největší krok. Tak…vítám vás! Doma.“ (29.08.2021)