Já, truchlivý Bůh

Námět mi připomněl Muže, který miloval ženy od F. Truffaut, ten však vznikl až o několik let později a rozhodně nebyl tak vtipný jako Truchlivý Bůh. Landovský s Kopeckým totiž nejenom, že dobře hrají, ale také umějí pobavit diváka, a o to v tomto případě šlo až na prvním místě. PS: Je škoda, že představitelka Jany, tedy Hana Lelitová, se již na filmovém plátně příliš neobjevila. (14.02.2014)

Kdo nezažil nepochopí. Když má někdo jako koníčka lov žen, musí jednou za čas narazit na nedobytnou ženu, která ho přivede k nepříčetnosti. A když je ta ženská ještě navíc taková ta profilová blbá blondýna, je to k zbláznění. Proč se na to nevykašlat? Protože to nejde- ta blbost té ženské je tak obrovské afrodiziakum a výzva, že se to prostě nedá. Podstatou úspěchu je se přizpůsobit úrovni hodnot a uvažování oné nedobytné ženy. Je to nadlidský úkol a proto je to takovej mazec. Musíme si uvědomit, že v tomto případě jsou si svět muže a dobývané ženy skutečně intergalakticky vzdáleny a pohlavní styk taková žena s vámi spáchá jedině jako náhodnou činnost probíhající během pro ni zajímavé hry nebo báječného výletu. Základem je neprozradit se, že vám jde jen o to jedno. Miloš Kopecký je přesně v této situaci, zacyklí se a zoufale dolézá. Když si uvědomí, že všechny trumfy už vyházel a nemůže zvítězit, předhodí blondýnu svému kamarádovi se zoufalým plánem na zprznění, který doufá, že nakonec nevyjde. Ale past sklapne a chytí se do ní úplně všichni. A to je ta genialita scénáře. Skvělý film. 85% (05.02.2015)

Dokonalý herecký výkon Miloše Kopeckého je spolu s ironickým humorem a detailně vyšperkovaným způsobem vyprávění hybnou silou této černé komedie. Miloš Kopecký se snad v celém filmu nezasměje, ale jeho ironické poznámky a nápady, které mu kolují hlavou jsou výtvorem samotného dábla. Jako sekundat se ve filmu ukazuje Pavel Landovský, který je něuvěřitelně věrohodný a sám o sobě vás přesvědčí, že je řecký pastevník i dirigenta. Mluví jak přistěhovalec, vypádá tak, ale jeho změna v dirigenta proběhne perfektně. Antonín Kachlík výborně sladil vlastnosti ukrást si záběr pro sebe, kterou má Miloš Kopecký a staví ho ve všech scénách do popředí. Jeho "zastavení" času a komentování tohoto okamžiku(kdo neuvidí nepochopí) jsou přesně vyvážené, aby neunudili. Sukničkář a jeho nedobitá tvrz, která se stanou jeho osudovou láskou. (30.05.2006)

Další velké překvapení v podobě čs. filmu, který jsem dosud s nezájmem přehlížel. Až mne udivilo, že takový kovaný soudruh jako režisér Antonín Kachlík přispěl do nové vlny 60. let tak svěžím a zcela originálním snímkem (kdyby nic jiného, tak tenhle film a ještě Náš dědek Josef se mu opravdu povedly). Od začátku se zde rozjíždí poutavě zavedený styl režie, kdy hlavní hrdina - velký svůdník žen v podání Miloše Kopeckého sám provádí diváky svým příběhem. Velmi zajímavé prostředí Janáčkova divadla a dějiště příběhu kolem klasické opery, zábavné myšlenky a glosy z pera Milana Kundery (například o "nesmyslném" dirigování orchestru k divákovi zády), vtipné pointy častokrát podané prostřednictvím hravého střihu, až do konce filmu originálního prolínání hraného příběhu a doplňujícího komentáře. Dokonce na svou dobu(!) vtipné náznaky homosexuálního smýšlení (tak trochu hláška ,,Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem." a do dvou minut pak pro změnu záběr na dvě lesbičky "v akci" :o)). Velice mne ovšem bavila také společnost němých fanatiků kolem hudby, která se pravidelně (až stereotypně) pokaždé u svých stolků sešla v kavárně... jo, samozřejmě pěvec Lambrecht, dirigent Ořechovský-Burský, nebo režisér operety pan Žoužel... a nebo hudební kritik pan Jebavý!"              . . .           Když se chvíli zdá, že forma úplně převálcovala průměrný obsah o "donjuánském" sváděním vášnivého sukničkáře, vstoupí do dění jako z nebe blesk roztomilý Řek Apostolek v podání Pavla Landovského. Neskutečně jsem se bavil a vybuchoval smíchy nad tím, co zde předváděl a říkal... ,,Já tam na tom Olympusu pásol kozy. Já byl ten pasták!" Líbilo se mi, jak si dva tak vzájemně odlišní pacienti vybudovali mezi sebou kamarádství a s očekáváním nahlížel, jak jejich společný žert s tragikomickými následky nakonec dopadne. Když se pak těsně před koncem dozvídáme, že dopadl velmi tragicky (nechci moc spoilerovat, ale jistý náhly střih na hřbitov po předešlém záběru na mrtvolu byl doslova mrazivou pěstí na oko v tak zábavné komedii), divák náhle s úžasem zjistí, že byl pěkně mystifikován!! Relativně otevřený konec v tomto případě moje hodnocení spíše podtrhuje. 90% (viděno v rámci Challenge Tour: "52 let filmů za 52 týdnů" – 2019) (21.04.2019)

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)