Já, truchlivý Bůh

Forma príbehu je pomerne originálna. Rozprávač aj hlavná mužská postava aktívne vstupuje priamo do obrazov minulých udalostí, komentuje ich z hľadiska odstupu daného dnešným poznaním a vyústením popisovaných udalostí. Ponúka tak ironický, seba ľútostivo sebakritický komentár na svoju ex-lásku, ktorá sa ňou vlastne nestala. Mladučká študentka je totiž viac než skúseným postarším zvodcom zaujatá atrakciami v podobe úspešných spevákov a dirigentov. Očarujúci svet umenia je pre ňu tak fascinujúci až podľahne perfektne rozohranej jednoaktovke. Nejedná sa však o plánovane epizódnu záležitosť, jednoaktovka sa predlžuje do podoby nikdy nekončiacej divadelnej hry života s vyfabulovanou láskou a jej plodom. Prílišná literárna zaťaženosť - zrejme vplyv populárnej knižnej predlohy Milana Kunderu - spôsobila, že napriek nespornému Kopeckého hereckému majstrovstvu je film príliš urozprávaný a mnoho viet mohlo ostať radšej ležať kdesi medzi stránkami knihy. Nasilu povyťahované bonmoty, miestami upravené pre potreby filmu, totiž divácky skôr uspávajú ako osviežujú. (02.04.2014)

Pán Adolf je postarší chlípnik, ktorý má "všetko" medzi štyridsiatkou a smrťou. A niekedy aj mladšie. Lenže jemu to ako správnemu ješitnému úchylovi nestačí a chcel by pochopiteľne iba to najnedostupnejšie, čiže najmladšie. Ja, truchlivý boh je veľmi vtipný, veľmi sarkastický a ironický, veľmi trefný a povedzme si, že aj nadčasový. Takých bábik z dediny, ktoré hľadajú v meste svojho dirigenta, je stále dosť. Môžete tu vďaka interakcii postavy a diváka zažiť ten nepríjemný pocit ako na vlastnej koži, keď Vám žena povie, že Vás berie ako kamaráta. Toto preboha už nikdy svojim nápadníkom nehovorte, radšej sa s nimi prestaňte stretávať! Simultánny Kopeckého preklad gréčtiny je absolútne kultová záležitosť. (17.11.2013)

Milan Kundera si scénář k této "směšné lásce" pohlídal, takže se nám dostalo velmi věrného příběhu o nesmyslnosti a absurdních důsledcích manipulování s lidmi - tentokrát ovšem oproti Žertu velmi odlehčeného a bez kritických společenských odkazů. Ale i tak nelze říci, že se jedná v první řadě o komedii, ač je snímek protkán podařenými vtípky největšího kalibru, jeho vyznění je víc než trpké. Kopecký se předvedl ve výborné formě, Landovského "řecká" herecká kreace pak nepotřebuje komentáře. (08.12.2006)

Jako obdivovatel žen jsem byl trošku trýzněn touto trpkou komedií na bolestnou ženskou hloupost a prostoduchou samolibost, nicméně jsem se za filozofického doprovodu Miloše Kopeckého báječně pobavil. Přestože Pavla Landovského zrovna nemusím, jeho vidlácky milý Apostolek mne uváděl k výbuchům smíchu a je pro mne jednou z jeho nejlepších rolí. (02.04.2014)

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)