Já, truchlivý Bůh

Miloš Kopecký jako velký kurevník Adolf vypráví své trable s dívkou, do které je beznadějně zamilován. Styl vyprávění je výborný, Kopecký mluví v různých vypjatých scénách zničehonic k divákům a povídá své postřehy, aby se vzápětí zase vrátil do dějství. To Antonín Kachlík zpracoval perfektně a diváka přímo vsaje do příběhu. Parťáka Kopeckému dělá neméně skvělý Pavel Landovský, který hraje přistěhovalého Řeka Apoštolka. Scénář napsal podle své povídky Milan Kundera a jeho styl se nezapře, podobnou odvetu rozehrává i ve své jinší knize Žert. Povídka se odehrává v Brně a i celý film je tam natočen, takže kdo zná Brno, může se pokochat záběry jak vypadalo v šedesátých létech. Janáčkovo divadlo se téměř nezměnilo. (02.05.2018)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Film Já, truchlivý Bůh považuji za jednu z nejlepších českých komedií. Zejména pasáže s Pavlem Landovským nemají chybu. Kouzlo většiny českých komedií spočívá v tom, že úsměv na divákově tváři vykouzlí pomocí přirozených dialogů a obyčejných scén, které se náhle zvrtnou v neuvěřitelné gagy a přehmaty, a v nichž se divák často válí smíchy po zemi, zatímco herci v klidu postupují dějem, jakoby se nedělo nic, co by mělo stát za zmínku:) (17.11.2007)

Námět mi připomněl Muže, který miloval ženy od F. Truffaut, ten však vznikl až o několik let později a rozhodně nebyl tak vtipný jako Truchlivý Bůh. Landovský s Kopeckým totiž nejenom, že dobře hrají, ale také umějí pobavit diváka, a o to v tomto případě šlo až na prvním místě. PS: Je škoda, že představitelka Jany, tedy Hana Lelitová, se již na filmovém plátně příliš neobjevila. (14.02.2014)

„Protože ja chci vas zachranit! Vidim pani Štenclova, že vam musim říct všetko, vy ste nenapravitelny věřidlo! Von opilec to nic, on je hrozny ten, ee soupostelnik!“ O 2 roky starší TV verzi ani knižní předlohu neznám. Film mě však chytl hned. V úvodu reáliemi Brna, hned na to Kopeckým a jeho vtipnou komunikací (a také manipulací) s diváky. A když se k tomu přidá ještě Landovský (s odzbrojující, lámanou češtinou), zábava je dvojnásobná. O to víc zamrzí, že tu a tam snímku dojde šťáva, aby pak tempo filmu (naštěstí) 1 z výše zmíněných zase vyhnal „z nuly až na 100“. To mi brání udělit této zábavné a co životních postřehů trefné hříčce 5*. „Víte, já vám něco řeknu. Slušnej lidskej vztah je vůbec možnej jedině mezi mužem a mužem. Bez žárlivosti, bez celého toho erotického hlupství. Cítili sme se s Apostolkem jeden před druhým vždycky jako dlužníci. V lásce to je naopak. Tam se pořád každej považuje za věřitele. Cosi by chtěl, má jakési nároky, takže si člověk ustavičně připadá vlastně jako ve službě. Láska je, pánové, příšerná služba!“ (18.01.2017)