Bylo nás deset

Zelené sukno a zpěv. Jde to k sobě? Ale to víte, že to jde, jak nám názorně ukazuje tenhle film. Sice nechápu, že když to měl někdo za 730, že si ještě u toho mohl freneticky prozpěvovat, ale budiž. Nebyla to ani komedie, ani nijak vyhrocené drama. Tedy blíže to mělo k slabé drámě, neboť dramatická linka ukázala postupně narůstající nešvar mazáctví. Že nevíte, co to bylo mazáctví? No, to se ptáte toho pravého, který o tom ví hovno, jak to za bolševika chodilo na vojně. Takže z doslechu vím, že mladší ptáky pérovali ti, co nastoupili o jeden rok před nimi. No, hrozná pakárna, když někoho šikanovali a dávali mu deset dní "vostrejch". Samozřejmě vzhledem ke vzniku filmu je to tady hodně mírně pojato, ale pokud vás stresuje už třeba jenom Vasil z Míši Kuličky, tak byste třeba mohli mít nervový otřes z nadřízených křiklounů na ubikaci anebo Satoranského zavřeného v base, kterak skrz mříže smutně pozoruje cvičiště. Ale kdepak, takovou úděsnou "depku" nám soudruzi přece jen nedopřáli. Hned totiž vidíme veselého Suchého, jak to s vojenským bandem a s kolegou Šlitrem rozpumpoval na plné pecky se semaforským šlágrem. Ještě že má film alespoň ty písničky, jinak bych se posral nudou. Ke všemu je mně ten svět kasáren a rozkazů tak vzdálený. Kdyby tvůrci přidali nějakou tu hlášku, ale je to celé poplatné době. Nejvíc mě sralo, že vojáci museli mrdat. Nechápu, že ještě měli chuť smočit ptáka v houští, když byli obklopeni takovým šíleným prostředím, ve kterém spíše péro na povel kleslo, než by šlo nahoru. Asi to chtělo Fialovou (barvu). Ta zelená je přece jen dost asexuální. No, asi takhle, resumé pro film vychází zcela negativně. Na filmu se mně nic nelíbilo. Fakt slátanina zelených mozků. Škoda toho nadějného hereckého obsazení, které čítalo začínající "ucha" Postráneckého a Satoranského. Byla sranda vidět je jako mladíky. To jediné na celém filmu, spolu se zpěvy, zaujalo. Antonín Kachlík proslul nálepkou režiséra poplatného totalitnímu režimu. Nelze se tedy divit, že film vypadá tak, jak vypadá. 20% (24.05.2015)

Z hlediska kvalit scénáře a režie snadno zapomenutelná, nevýrazná záležitost, navíc, co si budem nalhávat, taky náležitě zidealizovaná, ba vylhaná. Zajímavou jí ale dělá herecké obsazení - děvče Schoberovic je zkrátka k zulíbání a oba Jirkové ze Semaforu jsou kulturním fenoménem 60. let. Díky nim lze film považovat za doklad doby a hudebního umění téhle dvojice, která v té době vyprodávala divadelní představení na půl roku dopředu... Celkový dojem 40 %. (17.06.2006)

Bylo nás deset patří k té množině českých filmů, na které je nutné se dívat s jistým shovívavým despektem. Přelom 50. a 60. let byl ve znamení celospolečenských změn, ale ve státním filmu se stále ještě hojně přešlapovalo na místě. Trochu z obav o to, co přijde, trochu z pohodlnosti. V této atmosféře ke slovu přišel Antonín Kachlík a jeho románová prvotina Bylo nás deset (1961), oceněná II. cenou v soutěži k patnáctému výročí bojů u Dukly. Co víc si přát? Prostředí základní vojenské služby bylo příležitostí pro kohortu mladých: Satoranský, Postránecký, Zahajský, Krampol, Sloup... z nichž nikdo pod vedením začínajícího režiséra nepředvedl nic, co by stálo za pozornost. Jejich postsynchrony a voiceovery výsledku také mnoho neprospěly. Ani ta autentická bezradnost mládí nebyla klíčem k uchopení těch jednotlivých příběhů jalových mládenců. Samostatnou kapitolou pak byly obdobně herecky bezradné představitelky přítelkyň naivního hrdiny Jana Jobová (dabovaná Zuzanou Stivínovou) a Olga Schoberová (dabovaná Evou Klepáčovou). Kdyby na jejich místech Satoranský vyznával lásku pouze jejich fotografiím, dopadlo by to o poznání lépe. Co dodat k výstupům S+Š, kteří si řekli, že ve filmu vystoupí jen proto, aby se otrkali během natáčení, před jejich vysněným projektem Kdyby tisíc klarinetů? Otrkali se, toť vše. (22.08.2021)

Ocení nejspíš ten který byl v těch letech (63-65) na vojně, a že vojna není kojná, to byl všeobecný fakt, příběh šmrncnutý o hudební a romantickou složku nebyl vůbec špatný, stejně tak jako dobrá snaha o poctivé a realistické vyobrazení tehdejší vojny. Líbila se mi i atmosféra, v tý době už dost uvolněná, krásná to doba, možná bych i měnil. Jen bych si možná v roli Karla Čiperky dokázal představit někoho jiného-ale budiž, každopádně co se týče fyzických proporcí, tak poloviční desátník Moraveček byl parádně ztvárněn, i já měl s takovým podobným tipem tu čest. Holky krásné, krom parádní ozdobičky Šoberky, která klukům při jejich prvním setkání naprosto vyrazila dech (ani se nedivím) mě zde zaujala i ta Karlova láska (hrála Jana Jobová-jediný film) do které se na první pohled zamiloval. A samozřejmě hudba, parádní dobové šlágry, ty zde hodně vynikly a film oživily. Marthos asi nebyl na vojně, protože by jinak věděl že zde normálně byli i 30+, to jestli bylo Šlitrovi v tý době už 40 (inu člověk je tak starý, na kolik se cítí) to bych nechal stranou (k vadě to tu rozhodně nebylo). Jen tak mimochodem, i v těch tvých oblíbených 30 letech, se objevovali mladší herci v podstatně starších typech rolí a nebo naopak, viz Plachta, Marvan, Pešek atd, takže když už kritika, tak prosím ne jen jednostranná. ps: Hovadina to může být jen pro Tebe, pro člověka která na vojně nebyl, kdyby ta možnost byla, tak byses ji bránil jako čert kříže:-) (02.10.2011)

Nejvíc mě rozesmálo, co k »veselohře s poláčkovským titulem« vypotil pseudohistorik Pavel Taussig: "Režisér Antonín Kachlík si vybral mezi protagonisty i dvojici S+Š. Nevadilo, že to byli už obstarožní záklaďáci, čtyřicetiletý Jiří Šlitr byl snad nejstarším vojínem v celém Varšavském paktu." Aneb jak vystavět stať o filmu na podobných hovadinách. Dnes na tom lze ocenit pouze jednu z prvních rolí Olgy Schoberové. Víc nic. (05.12.2009)