Bylo nás deset

Samotný obsah není moc zábavný a v podstatě je popsaný výše. Kvůli němu nemá moc smysl se na tenhle film dívat, ale na jednu hvězdičku to jakž/takž stačí. Další důvody pro hvězdičky jsem osobně nenašel, ale jednotliví lidé si mohou najít důvody pro sledování např. v podobě Suchého a Šlitra, herectví Jarolava "Kuby" Satoranského, luzného zjevu Olgy Schoberové či lásky k ČSLA. Existují určitě i horší české filmy z 60. let, ale i desítky výrazně lepších. (13.08.2007)

Vcelku zručně poslepovaná historka o přetavení svobodného individua na kolečko ve stroji, kterýžto proces je zde bohužel prezentován jako navýsost žádoucí a přirozený (v souladu s většinovým dobovým vnímáním vojny jako něčeho, co sice nemáme rádi, ale nějak to holt proflákáme, aspoň si budeme mít o čem vykládat, až se za pár let budeme ulejvat pro změnu v práci). To ovšem vidím dneska, tenkrát jsem viděl hlavně S+Š, Ctibora Turbu a Olinku Schoberovou, ti byli a jsou fajn. Zato takový Postránecký je tu nejen za záporáka, ale hlavně za neskutečné herecké dřevo, a není v tom sám (čti: rozpačité režijní vedení). Kolem a kolem slabá trojka. (03.02.2012)

Nejvíc mě rozesmálo, co k »veselohře s poláčkovským titulem« vypotil pseudohistorik Pavel Taussig: "Režisér Antonín Kachlík si vybral mezi protagonisty i dvojici S+Š. Nevadilo, že to byli už obstarožní záklaďáci, čtyřicetiletý Jiří Šlitr byl snad nejstarším vojínem v celém Varšavském paktu." Aneb jak vystavět stať o filmu na podobných hovadinách. Dnes na tom lze ocenit pouze jednu z prvních rolí Olgy Schoberové. Víc nic. (05.12.2009)

Zelené sukno a zpěv. Jde to k sobě? Ale to víte, že to jde, jak nám názorně ukazuje tenhle film. Sice nechápu, že když to měl někdo za 730, že si ještě u toho mohl freneticky prozpěvovat, ale budiž. Nebyla to ani komedie, ani nijak vyhrocené drama. Tedy blíže to mělo k slabé drámě, neboť dramatická linka ukázala postupně narůstající nešvar mazáctví. Že nevíte, co to bylo mazáctví? No, to se ptáte toho pravého, který o tom ví hovno, jak to za bolševika chodilo na vojně. Takže z doslechu vím, že mladší ptáky pérovali ti, co nastoupili o jeden rok před nimi. No, hrozná pakárna, když někoho šikanovali a dávali mu deset dní "vostrejch". Samozřejmě vzhledem ke vzniku filmu je to tady hodně mírně pojato, ale pokud vás stresuje už třeba jenom Vasil z Míši Kuličky, tak byste třeba mohli mít nervový otřes z nadřízených křiklounů na ubikaci anebo Satoranského zavřeného v base, kterak skrz mříže smutně pozoruje cvičiště. Ale kdepak, takovou úděsnou "depku" nám soudruzi přece jen nedopřáli. Hned totiž vidíme veselého Suchého, jak to s vojenským bandem a s kolegou Šlitrem rozpumpoval na plné pecky se semaforským šlágrem. Ještě že má film alespoň ty písničky, jinak bych se posral nudou. Ke všemu je mně ten svět kasáren a rozkazů tak vzdálený. Kdyby tvůrci přidali nějakou tu hlášku, ale je to celé poplatné době. Nejvíc mě sralo, že vojáci museli mrdat. Nechápu, že ještě měli chuť smočit ptáka v houští, když byli obklopeni takovým šíleným prostředím, ve kterém spíše péro na povel kleslo, než by šlo nahoru. Asi to chtělo Fialovou (barvu). Ta zelená je přece jen dost asexuální. No, asi takhle, resumé pro film vychází zcela negativně. Na filmu se mně nic nelíbilo. Fakt slátanina zelených mozků. Škoda toho nadějného hereckého obsazení, které čítalo začínající "ucha" Postráneckého a Satoranského. Byla sranda vidět je jako mladíky. To jediné na celém filmu, spolu se zpěvy, zaujalo. Antonín Kachlík proslul nálepkou režiséra poplatného totalitnímu režimu. Nelze se tedy divit, že film vypadá tak, jak vypadá. 20% (24.05.2015)

Výstižné charakteristiky mých předkomentátorů vcelku postihují úroveň i ráz filmu. Kontroverzní pozitivnost scénáře i režijního zpracování je víc než vyvažována - a zároveň obhajována - hereckým obsazením, hudebním doprovodem i zřetelnou snahou o věcné postižení skutečných vztahů a atmosféry během dvou let, která byla tehdy nucena mužská část populace - nynější dědečkové a perspektivní pradědečkové - v armádě trávit. S jistou nadsázkou lze říct, že v zásadě přináší pravdivý, byť notně idealizovaný ráz vojny během komunistického režimu v jeho vrcholné fázi, kdy byl - bez ohledu na skutečný stav společnosti - v zásadě akceptován a přijímán. Je prost tlampačové agitace padesátých let, není tu však ještě ani rezignace a odstup let osmdesátých; vojenské filmy v české národní kinematografii z tohoto hlediska představují svébytný sociologický fenomén. Tento svým způsobem semaforácký film v sobě obsahuje jako mnoho jiných v té době - snahu věcně, zevnitř systému a v jeho hranicích postihnout skutečné nesnáze, ale i radosti a žaly mládí té doby; je dobově věcný. Buďjakbuď pohled na S+Š v uniformě je dnes jak pohled z jiného snu, z jiné doby. Snad právě proto může i dnes nacházet své diváky, dychtivé zvědavostí po obsahu věty "To když byla ještě vojna, tak ..." (12.09.2007)