Případ pro začínajícího kata

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

Mimořádně originální alegorie, z které vane duch doby jako z málokterého počinu let šedesátých, a která se po dechberoucím úvodu trošku ztrácí sama v sobě, v opojení svou vlastní alegoričností. Stejně jsem ale v pokušení nasázet tam plný počet, protože, pánové, kdo z nás se na tomto světě někdy necítil jako pravidel neznalý, ztracený cizinec, který vzdor vší touze po čistotě a opravdovosti pokaždé znovu nad ránem odvazuje stuhu z čela toho nesprávného lože? (15.01.2013)

Na prednáške: PROFESOR: Řekněte nám slečno, za jakých okolností konstatujeme u vyšetřovaných objektů tzv. úpornou mlčenlivost? SLEČNA: k úporné mlčenlivosti dochází u objektů duševne méněcenných až debilných. GULLIVER: Včera pane profesore, včera jste úporně mlčel Vy. JA: napriek rytmicky nevyrovnanému záveru, v českých luzích a hájích NEVIDENÉ a NEVÍDANÉ! (25.10.2016)

Juráček byl především scénárista, ale podepsal se zároveň jako režisér pod jedním z nejzajímavějších filmů našich filmových dějin, když v krátkém období tvůrčí svobody natočil podle proslulého románu Gulliverovy cesty nápaditou alegorii na absurditu života v totalitním Československu. Je to nejenom klíčové dílo Pavla Juráčka, ale zároveň i nejvýznamnější role herce Lubomíra Kostelky. Děj není podstatný, rozhodující je atmosféra postavená na černém humoru, jízlivém sarkasmu a obrovské nadsázce. Režim Juráčkovi jeho film nikdy neodpustil, a tak nakonec tenhle autor skončil opravdu špatně. Jestli u nás existuje ve 2. polovině 20. století filmové dílo, které by reflektovalo Kafkův literární styl založeném na absurditě, pak je to právě Případ pro začínajícího kata. Celkový dojem: 100 %. (13.06.2006)

Nemyslete si - mam rád "divné" filmy. Lynch patří k mým nejoblíbenějším režisérům a při Personě slintám blahem. Zároveň jsem příznivcem české kinematografie a odpůrcem komunistické ideologie. Zdá se, že bych měl být vděčným divákem, ale nějak to nezafungovalo. Snad to je tím, že jsem nečetl Swifta, ale tenhle film jsem vůbec nepochopil. Ne vždy je to na škodu, ale jsem rád, když mi film aspoň nabídne nějaký klíč, jak ho mám vnímat. Když mi ukáže cestu, jak ze změti nesmyslů a absurdity vyváznout. Ničeho takového se ale u Kata nedočkáme. Je to jenom téměř dvě hodiny dlouhý sled absurdních scén. Leckdy mistrovsky natočených (úvod, poprava), ale pro mě stejně po pár minutách značně monotónních. (25.12.2007)