Purpurová ruža z Káhiry

Tak jsem si říkala, že od Woodyho Allena jsem viděla už tolik filmů, utvrdila jsem si názor, že je zkrátka geniální, ale asi mě nemůže ničím dalším překvapit. Omyl. Tohle bylo opět přesně v jeho stylu - v prvé řadě nesmírně originální. Na Miu už jsem si vcelku zvykla, ač její pisklavý hlas mi ještě sem tam vadí. Nějaký vtípek, skvělé dialogy, to opět nechybí. A pan režisér nám ukázal, že ještě stále mu nechybí nápady a náměty na filmy, které už jen pro svou originálnost zkrátka nemůžou být špatné. (17.06.2013)

Stále mám sice značné mezery, ale skoro se mi zdá, že platí pravidlo "starý Allen, dobrý Allen". Tento snímek skutečně je okouzlující. V jiných rukou by snadno mohl sklouznout a zapadnout mezi ty trapné naivně-romantické příběhy, ale Allen si tohle děťátko náležitě vypiplal a platoničtí milovníci filmových stars si naopak po shlédnutí mohou připadat poněkud hloupě. Tedy alespoň ti, kteří si filmové parametry přenášejí do reálného života. (16.11.2013)

Raz to prísť muselo, po mnohých **** filmoch a pár slabších som sa konečne dočkal dokonalého Allenovho filmu, ktorému nemám čo vyčítať. Naplno sa tu prejavuje jeho láska k filmu, k jeho očarujúcej schopnosti ilúzie reality a blahodárnym účinkom na dušu. Filmy bez Allena od Allena sú dosť rozdielne, ale väčšinou aj lepšie ako s ním. (16.09.2009)

Trochu jsem se obával jak bude mírně fantastická zápletka pod rukama Woodyho Allena fungovat. Přeci jen jeho scénáře vynikají velikou realističností. No a kouzlo tohoto filmu spočívá právě v tom, že zde konfrontoval přeromantizovaný svět naivních filmů 30. let s jeho přístupem a tak vznikl prostor pro úsměvné i smutné konflikty mezi sněním a realitou. Allen tak dokonale demonstruje jak moc jsou romantičtí hrdinové vzdáleni od skutečnosti. A nejlépe tento kontrast vynikne v samotném závěru, kdy je do film vřazen líbezný závěr z muzikálu Páni v cylindrech, který však zde funguje zcela protichůdně. Osobně tyto funkční hříčky považuji za doklad mistrovské filmařiny, takže nemohu než dát plný počet. (12.03.2012)

Všichni tři hlavní jsou naprosto skvělí, jen postava Mii mi lezla na nervy. SPOILER: Konec byl ovšem skvělý. Tedy skvěle načasovaný a skvěle deziluzivní. Vždyť vše, co se stalo předtím bylo jako z pohádky, jako z krásného filmu, kdy se objeví boháč a osvobodí mladou krásnou a milou dívku. Ale ten příběh přece nebyl film, ale mnohem víc realita. Myslím, že se tomu říká bovarismus (i když stejný problém měl před Madame Bovary už don Quijote), když člověk natolik podlehne fikci, že jí začne směšovat se svou realitou. A konec vypadal jako vyléčení, vystřízlivění. Ale ne. Opět se posadila do kina a za chvíli ji zase zářily oči a otevíral se úsměv. (06.04.2016)