Zuza_na

První pocit z filmu byl šok a okouzlení. A také naprosté nadšení z toho, jak je tenhle film šílený v kladném smyslu slova – vždyť kdo z nás není také tak trochu blázen. Tahle dokonalá podívaná je vším, čím chcete, aby byla: odporná, fascinující, naivní, hluboce lidská, někdy povrchní, zářivě umělecká, frankensteinovská, v dalším okamžiku neskutečně milá, děsivá, milující, sexistická až pornografická, nekorektní, pudová, krutá, plná barev i temnoty, sobecká, ale také empatická, láskyplná, strašidelná, objevující i nepředstavitelně surrealistická. Emma Stone dokonale předvádí touhy dítěte a posléze dospívající dívky po sebepoznání a také přání se osvobodit od předsudků a manipulace bez kompromisů a ohledů na společnost a dobu, ve které žije. Ve své roli, kde jí zdatně sekunduje také Mark Ruffalo, prezentuje cestu myšlení dvouletého dítěte v těle dospělé ženy k energické soběstačné ženě a není možné se ubránit představě, jak by asi vypadal náš život, kdyby lidé odhodili předsudky společnosti a chovali se zcela upřímně a nekompromisně, jak to umí jenom děti.

Divácky nedoceněný film jsme si užili v den premiéry v promítacím sále kina zcela osamoceni pouze v rodinném kruhu jako doma u „bedny“. Možná i díky tomu specifickému zážitku mám moc ráda tenhle téměř celý černobílý film od Kennetha Branagha, obyčejný příběh viděný dokonalou kamerou skrz pohled malého kluka a jeho rodiny zasazený do doby sociálních a náboženských konfliktů v Severním Irsku roku 1969. Z vyprávění na mě velmi zapůsobila atmosféra uliček Belfastu s nepokoji povstalců a zároveň uličnictví party místních děcek. Pro mě zajímavou dvojicí postav byli nejen pragmatičtí a moudří prarodiče (výborní Ciarán Hinds a Judy Dench) malého Buddyho (Jude Hill), ale také jeho milující rodiče (skvělý Jamie Dornan a okouzlující Caitríona Balfe), kteří řeší závažnou otázku, zda zůstat nebo odejít i s chlapcem z milovaného domova do bezpečí cizího města. Neopakovatelný zážitek z filmu umocňuje nejen černobílý formát popisované doby, ale také skvělá muzika od Van Morrisona a jeho hudební pecky jako Caledonia Swing, Warm Love nebo moje nejoblíbenější Days Like This stejně jako známá Everlasting Love živě zazpívaná Jamie Dornanem.

Vidím to jako dnes. Je léto, druhá polovina 80.let, a my sedíme v letním kině a sledujeme vesmírnou loď Nostromo, která poklidně pluje prostorem. Spící astronauty čeká ještě dlouhá cesta domů. Jsem spokojená, protože v každém sci-fi přece musí být „náš hvězdolet letěl…“, a když se k tomu přidá volání o pomoc z vesmíru a následné ohrožení celé posádky lodi neznámým tvorem, chytlavá zápletka je na světě. Vše doplňuje krása a neohroženost tehdy mladičké Sigourney Weaver jako Ellen Ripley a její „hlídací“ kocour Jones, přesvědčivý android Ash s vlastními ambicemi v podání Iana Holma, ale hlavně slintající, jen v náznacích viděný, nebezpečný a děsivý tvor v průběhu filmu ukázaný v několika vývojových stádiích svého života. V tajuplné atmosféře letního kina jsem si scénu v síni s vejci, vylíhnutí malého vetřelce z břicha astronauta Kanea (John Hurt), drastickou scénu s Parkerem (Yaphet Kotto), ale i spoustu dalších užila hlavně zvukově po počátečním zděšení, kdy jsem zavřela oči a odmítala je otevřít a dívat se dál. Noční odchod z kina byl pak taky dobré psycho: „je to jen film“ říkala jsem si pořád dokola. I po letech je Vetřelec mistrovské dílo opravdové filmařiny bez teď tak běžných efektů AI s působivou výpravou, s dokonalými zvuky a atmosféru podtrhující hudbou (Jerry Goldsmith) a místy zas nekonečným tichem vesmíru.