Misia

Filmů o zlém západním kolonizátorovi vydávajícím se kořistit mezi barbarské pohany, načež tam najde pravdu, lásku, čistotu, panenskou přírodu a ty pravé křesťanské hodnoty... těch je mnoho. A The Mission mezi nimi rozhodně nepatří k nejlepším, vždyť když už zdejší přerod ze zhýralého otrokáře na malé indiány milujícího jezuitu (eh.. ne doslova) nedokáže věrohodně podat ani takový herec jako je Robert De Niro, tak je něco hodně špatně. Ale čeho příliš mnoho nejspíš nikdy nebude, je filmů o souboji mezi idealistickým křesťanstvím stavícím na lásce k bližním, a křesťanstvím ryze praktickým a reálně fungujícím - tedy mocenským politikařením které dělá ze svých navenek proklamovaných ideálů jen frašku se spoustou absurdních dogmat a rituálů. A v této rovině, tedy hned po uplynutí nesmyslné a nelogické první třetiny filmu, v té je The Mission nádherným a velice zajímavým filmem kladoucím na přesvědčení diváka mnoho nejednoduchých otázek. Odpovídá z nich jen na jednu - na to proč křesťanství vytváří tak velkou moc a zároveň proč plodí (a vždy) plodilo tak velké zlo. 8/10 (19.03.2011)

Na první podívání kdysi před lety pětihvězdičkový dojem: silný, dojemný příběh s velkorysou výpravou, krásnou hudbou a skvělými hereckými výkony. Zánik přirozeného, svobodného života jihoamerických indiánů vlivem nenažraných bílých kolonizátorů (cholera je měla poskákat!). Podruhé - nedávno - už to nebyla taková síla, ale značnou roli v tom mohl sehrát můj nudící se spoludivák, balvan jeden, který přes veškeré vzdělání a serióznost asi nezvládne sledovat nic inteligentního v pomalejším tempu. K dovršení celého neštěstí je natolik zarytý ateista, že se mu náboženské (především tedy křesťanské) motivy naprosto hnusí, ikdyž mu nejsou podsouvány a jen dokumentují nějakou dobu a místo. Taky nejsem věřící, ale averzí netrpím (aspoň ne tak často), "Mission" považuji za krásný, kvalitní film, byť jej v nejbližších letech znovu vidět nehodlám (a s balvanem never more). 88% (30.06.2010)

Pro mě tento film stojí především na jednom z nejúžasnějších soundtracků filmové historie, zkomponovaném géniem filmové hudby Enniem Morriconem. Scénář tak trochu agituje za pozitivní přínos misionářské činnosti, ale díky inteligentní formě podání to nepůsobí nepatřičně. Rozhodně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět film na velkém plátně. (09.01.2007)

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Těžko se hledají slova, která by Misii vystihla a přitom se neopakovala po jiných..Veliký příběh, který si na nic nehraje, nesnaží se vykřičet nějaké poselství do světa, ale nechává jej vyplynout, a čím více se blíží ke konci, tím nezapomenutelnější se stává. Pozorný divák zde může nalézt tolik hlubokých myšlenek, že to vydá za pět jiných snímků. Přitom jsou zde podána naprosto nevtíravým způsobem a za doprovodu fenomenální hudby mistra Ennia Morriconeho, výborných hereckých výkonů a úchvatných scenérií, se vám dostanou pod kůži samy. Misie je počin, o kterém se dá po zhlédnutí hodiny debatovat a odpovídat na otázky, které vyvstávají při sledování na mysli. Některé scény jsou tu dost emotivní a přitom tak nenuceně ztvárněny, že každý, kdo jen trochu nechá své smysly vnímat tento film, si okamžitě uvědomí, o jak nevšední práci se jedná. (10.12.2011)