Povídky z New Yorku

Tak, vezmu to popořadě - Scorseseho Life Lessons byly z herecké stránky ucházející, obzvlášť Nolte to zahrál dobře a Roseana Arquette zas skvěle vypadala. Ale to umělecké cosi, co se tam furt motalo, ty čmáranice štětcem, to asi nikdy nepochopím, co je v tom za umění. A stejně tak jsem nepochopil, co touhle povídkou chtěl Scorsese říct. Bylo to dost o ničem - vidím tady tu podobnost mezi obrazy a tím příběhem - že to nemůžu pokládat za umění. Ale aspoň to nebyla taková sračka, jaká následovala potom. Coppola natočil takovou jakousi podivnou kravinu, kde jakási rozmazlená zbohatlická spratek vymejšlí kraviny, je hrozně rozumná a chová se jak dospělá. Takhle trapnou a divnou si představuju Sofiu Coppola, která k tomu spolupsala scénář. Jinak ty kostýmy, mám takovej dojem, že v tom taky měla Sofia Coppola prsty, protože to je přesně její styl. Bohužel zde trapnej. Nakonec docela pobavil Woody Allen, jehož povídka byla nejlepší. Tím neříkám, že to bylo bůhvíco, ale aspoň jsem se zasmál. Ještě že to vše bylo tak krátké, ale v podstatě zbytečnej počin. Za Scorseseho 1*, za Coppolu 0, za Allena 2, takže výsledná 1 hvězda... (20.06.2018)

Povídkový movie mám rád, ale když je točí víc režisérů, tak to obvykle moc dobře neskončí. Scorseseho LEKCE: upocenej a mastnovlasej Nolte tvoří za zvuků rockový hudby 60. let svoje čmáranice a třese se na svoji arogantní učnici, která by mohla být jeho nejmladší dcerou, co k tomu dodat, nuda. Coppolův ŽIVOT BEZ ZOE: totálně nejhorší, jakoby si jí snad střihnul Spielberg, náctiletá pubertačka tráví život asi v hotelu Plaza, její rodiče jsou věčně v trapu a výchovu zajišťuje zdejší trapnej sluha, nějaká ta nezáživná akce s loupeží, rodinná dramatizace a celý to vyšumí zcela do prázdna. Allenův OIDIPUS DNES: sice nejzáživnější, ale zato dost otravná story o vztahu otravný báby uzurpátorky a jejího syna, která nijak zvlášť film nevytrhla. Jednotlivý povídky jsou zcela rozdílný obsahem a jediný pojítko kromě města, je akorát hromada jalovejch keců. 30% (16.12.2015)

Na takýto etalón režisérskych hviezd rozkopašné, nesúrodé, a aj nestotožniteľné krátke poviedky, ktoré sa ani synergicky neprepájajú a ani ako samostatné jednotky nefungujú bohvieako nezávisle. Scorsesemu by som dal za to umenie obrazu a výborného výberu White Shades of Pale 3,5, Coppola naopak ukazuje, že za stratou životnej energie a jedinečnosti nie sú iba štúdiá a slabé rozpočty (2,5) a Allenova obrazotvorná citová fantázia dokáže aspoň nebrať oné veci ani trochu za vážny povraz (3). (03.05.2017)

Tři naprosto odlišné povídky dávají dohromady poněkud nevyvážený celek. Nejvíc se mi líbila úvodní Scorseseho část, která zaujme obrazově i herecky, ale bohužel skončí právě ve chvíli, kdy děj začínal nabírat tempo. Prostřední Coppolova fantazie je taková pohádka pro děti a v závěrečném příběhu nám Woody Allen, jehož styl jsem nikdy moc nemusel, servíruje dost ujetou satiru o muži pronásledovaném vlastní matkou. Nemohu popřít, že jsem se chvílemi bavil, ale pokud tři režisérští velikáni chtěli natočit společný projekt, možná mohli jednotlivé povídky mezi sebou nějak víc propojit, nebo se alespoň držet jednoho žánru (jako to dělají Tarantino a Rodriguez). Takhle film jako celek moc nefunguje a těžko si bude hledat cílovou skupinu diváků, tedy kromě těch, které nenalákají slavná jména tvůrců. (29.11.2010)

Scorsese - Hodně slabá love story mezi uznávaným umělcem a mladou dívkou. Atmosféra není vůbec špatná, ale vzpomenu si maximálně na jednu píseň, která zazněla na konci povídky. Coppola - Povídka od Coppoly už byla trošku lepší, ale působila na mě až moc pohádkově. Allen - Povídka od Allena je jednoznačně nejlepší. Přináší nám vztah mezi matkou a synem. Zpracování je zajímavé a příběh je docela poučný. Celkově mi tenhle film přijde zbytečný, ale na druhou stranu chápu, že tyhle tři režísérské legendy chtěli spolu natočit film o milovaném New Yorku, kde se většina jejích filmů odehrává. (06.01.2012)