Touha

Čtyři roční období, čtyři doby lidského života. Probuzení a jakési znovuzrození československé kinematografie po těžkých letech zmanipulované a manipulující diktatury se odehrálo ještě před vznikem prvních uměleckých proudů nové vlny šedesátých let. Generace Jasného neměla v sobě už onu mladickou rozvášněnost a zároveň nevyzrálost osobní i profesní, ale naopak sama prošla nelehkým procesem uvědomování. Touha jakoby předznamenala pozdější Jasného režijní profil; nalezneme zde především hluboké vnitřní zakořenění v civilizací neponičeném moravském venkově i specifický charakter rozmanitých lidských typů, bravurně odpozorovaných v bezprostřední blízkosti Jasného rodiště a okolí. Výběr a forma jednotlivých povídek vytváří poetickou metaforu k úvodnímu vpisku a v žádném případě nelze dělit jednotlivé příběhy na lepší či horší. Každý má svůj smysl a svou významovou rovinu, od nádherně modelované dětské alegorie s vejcem, přes první milostné okouzlení mladé dvojice a vytrvalost osudem těžce zkoušené Anděly, až po smutkem zahalené očekávání definitivního konce života, se před námi rozkrývá jedinečnost lidské duše, měnící se věkem i prostředím, v němž vyrůstá a tvoří své pevné základy. Mimořádně cenným přínosem tohoto neobyčejně empatického filmu je výběr kameramana a hudebního skladatele, kteří tu oba - každý ve svém žánru - vytvořili skutečná mistrovská díla, sahající v kontextu doby k naprostým špičkám uměleckého ledovce. Toho se zatím zlehka dotýkají i herecké výkony mladinké, tehdy teprve osmnáctileté Jany Brejchové a Jiřího Valy, vynikající a troufám si tvrdit, že možná životní příležitosti tu beze zbytku vyplňují Václav Babka, Věra Tichánková, Václav Lohniský i Anna Melíšková, umělci, jejichž velikost byla později rozmělněna tak trochu macešsky v epizodních standardech. Touha odemkla bránu k novému chápání a uchopení filmového řemesla a v mnohém předurčila směr, kterým se později vydala generace těch, jež tu zatím pilně sbírali své první zkušenosti a získávali první okouzlení v magickém oku kamery. Vlaštovky sedící na drátě a netrpělivě očekávající příchod jara. (25.03.2012)

1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*. (16.12.2012)

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil. (02.06.2024)

Touha je Jasného velmi zdařilé umělecké vyjádření lyrické poetiky. Soulad zvuků a obrazů ve své úspěšné snaze o navození autentického prostředí nálady a pocitu okamžiku. V symbolech, hrátkách, snech, sarkasmu, moudrosti a obrazových kompozicích. Chytře a nápaditě i naléhavě a radostně. Obrazy se svojí jedinečnou atmosférou jednání jsou nejsilnější zbraní tohoto filmového díla. V hlavní rolích je člověk prostý, skromný a venkovský. V metaforách životního běhu planety Země. Ta vynaložená energie a množství osobních autorových podnětů se výrazně a jedinečně podepsalo pod působivé vyznění filmové umělecké výpovědi. Jaro je dětství, sluneční jas počátku poznávání, otázky, zrození a naděje. Chlapec, který hledal konec světa, se jmenoval Joska (Jan Jakeš). Se svým tatínkem (Václav Babka) se chystá uvítat maminku (Věra Bublíková) a nový život a naději. Léto je mládí. veselí, hledání, lásky, odhodlání, optimismus, radost a nadšení. Léto na zemi i na nebi je romantické dobrodružství dychtivé Lenky (příjemná Jana Brejchová) a toužícího Jana (Jiří Vala) ve velkolepé kráse poetiky citů a zrychleného dechu. Podzim, byť i s prázdninovým obdobím, je zralost, zkušenost, opotřebovanost, odhodlanost, zarputilost, nedůvěra a hrdost. Anděla (dobrá Věra Tichánková) je skromná a pracovitá žena ve statečném čelení ústrků života s aristokraticky vzpurným odstupem hrdosti rodinné tradice. V tomto jemném šťouchnutí do systému se také zjevuje stále odmítaný a ochotný nápadník Michal (zajímavý Václav Lohniský), nekompromisní předseda JZD Pavelka (zajímavý Zdeněk Kutil), starý Andělin otec (František Mušálek) a bodrý družstevní kombajnista (Vladimír Menšík). Zima, byť s podzimem, jsou zralá jablka, učení, hřejivá náruč maminky, sníh, smrt, slzy, vzpomínky a úcta. Zřejmě nejosobnější podnět k vyjádření lásky a úcty k mamince (dobrá Anna Melíšková). Oblíbená učitelka je ve vzpomínkách na sladké a bezstarostné dětství synů Václava (Jiří Pick) a Františka (Ilja Racek) tou nejpříhodnější poctou. Toto dílo je příjemné, okouzlující, poetické, hřejivé i optimistické. (30.10.2016)

Čtvero ročních období a fází života.  Čtyři příběhy plné fantazie (dětství), naděje a ideálů (mládí) , zralosti a nepoddajnosti (dospělost) a smíření (stáří). První jarní povídka je svěží, hravá a okouzlující, příjemnému pocitu dodává i zasazení někam na moravskou vesnici, Probuzené vzpomínky.  Pět hvězd.   Druhá povídka o lásce a ideálech jen tak prošumí jako krátký letní prázdninový románek, pro jedno kvítí, slunce nesvítí.  Tři hvězdy, možná i kvůli Valovi, jemuž jsem milovníky nikdy nevěřil.  Třetí povídka nejdrsnější a možná i  s trochou  negativní, ovšem režimně konstruktivní satiry, byť balancuje na hraně kritiky kolektivizace, nakonec je obětí sebe sama a své touhy po soukromém majetku zarputilá sedlačka. Lohniský v netradiční roli dobráka a téměř romantického milovníka a přesná Věra Tichánková, jejíž potlačovaná touha je přímo hmatatelná.  Čtyři a půl hvězdy.  Poslední povídka o stáří a smíření se smrtí je vlastně svým způsobem nejhezčí, smrt  totiž patří k životu a vzpomínky na naše drahé nám vždycky zůstanou. Pět hvězd. (07.11.2022)