Touha

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil. (02.06.2024)

V českém filmu existuje řádka poetických filmů a většinu pokládám za onanistické hovadiny. Touha na mě ale působila upřímně a bez nějaké nastavované umělosti. Povídky bych hodnotila - 5,5,3,4. První a druhá povídka jsou vážně nádherné s naprosto dechberoucí kamerou. Anděla je podle mě nedotažená a úplně nevím, o co Jasnému šlo. Maminka je pak dojemná a vyloženě ze života. Suma sumárum 4*. (17.05.2012)

Poetika valašské vesnice, kde platí lidská moudrost a dětská bezelstnost. Oko potěší pohled na malá česká políčka nežli se z nich staly velké širé rodné lány. Staříček jako z pohádky s ochočenou vránou na koleně rozpráví s malými ogárky. A na spirální mlhovinu v souhvězdí andromedy se balila děvčata už v roce 1958! :o) "Dřív to nemělo ani čím prdel utřít a teď má rozumu za tři!" Filmový debit 38leté Věry Tichánkové. "Jenom ty vršíčky kdyby nebyly!" to by se i stařenkám lépe běhalo. Vojtěcha Jasného si každý vybaví především z Rodáků. I v Touze jsou natrčtnuté lidské osudy od dětství, až po stáří promítnuté do ročních období. Narození dítete a pohled na svět dětskýma očima na jaře přes mladou letní lásku, střední věk zatížený starostmi a zimním stonáním až k podzimu života a dovršení. Pohled Rekových očí najednou dojímá víc než návštěva synů u lůžka nemocné maminky. Celý koloběh se uzavírá opět narozením dítěte snad jako předzvěstí lepších zítřků. I když nejvýraznější zůstává bez pochyb Anděla, nejvíc mne oslovil malý Joska, hledající konec světa. (25.11.2014)

Vojtěch Jasný patří k těm jménům, která jsou symbolem postupného procitání společnosti z budovatelského oblouzení padesátých let, jímž se brodila velmi podstatná část společnosti. TOUHA je prvním dílem trilogie kroniky tohoto složitého procesu, jehož vrcholným - byť ne dokonalým - bodem se stalo Pražské jaro; patří sem ještě dále AŽ PŘIJDE KOCOUR a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Snaha o civilní výraz, úsilí o zpodobení všedního dne (silně evokuje působení dobové revue KVĚTEN), absence fráze a první klíčící náznaky kritické reflexe stále ještě uprostřed systému, to všechno naznačuje budoucí ideovou i estetickou dekomunizaci komunisticky cítícího režiséra té doby. Zaznamenáníhodné jsou i pozorovatelné vlivy italského neorealismu. TOUHA a síla původního uměleckého výrazu, která do ní byla vložena, neztrácejí své nežné kouzlo ani po letech. (27.08.2011)

Nejlepší povídkou je určitě podzimní Anděla, nejslabší "zuby kazící" letní Lidé na zemi a hvězdy na nebi. Škoda zbytečného industriálního závěru v Mamince, kruh uzavírající scéna na kopci by byla mnohem lepší. Jakkoliv je na mě množství citu příliš, nedá se Jasnému upřít, že chvilkama z plátna stříká poetika po litrech. (21.10.2010)