Keď príde kocúr

Málo platné, něco jiného bylo uchvácení zakázaným ovocem na pokoutní projekci na jakési divadelní dílně na sklonku osmdesátých let, zírání s otevřenou pusou na to, co se v šedesátém třetím všecko „smělo“, jakou kouzelnou werichovskou kreaci nám bolševik tolik let tajil a jaké efekty a nálady uměli ti šikovní lidi udělat s trochou černého divadla a trochou psychedelických barviček, a něco jiného je koukat na tentýž film dnes. Poetické půvaby mu zůstaly (pasáž mileneckého toulání Roberta s Dianou mi bere dech pořád a dodnes přemýšlím, jestli Kocoura znali John a Yoko, když o devět let později točili své scény s domkem, ke kterému se přijede na loďce a hrají se v něm podivné šachy, do filmu Imagine), komunální satiře a přímočarému moralizování ale v mezidobí vypadala polovina zubů. Takže hvězdička dolů. (24.11.2014)

Dnes jsem si střihla dva Jasného filmy po sobě. Touhu a Až přijde kocour, přičemž mě to neskutečně nadchlo a naplnilo. Jako by mě to vrátilo v čase do dob, kdy filmy měly určité poselství, poetiku, propracovanou vizuální a hudební stránku, kdy byly prosté klipovitosti tak charakteristické pro současný film i dobu. Ve skutečnosti se člověk do minulosti (ač měla své mouchy) přesunout nemůže, tak aspoň že z ní zůstaly takovéto filmové skvosty, na které má pak chuť se podívat i několikrát, aby si mohl každou vrstvu odkrýt znovu a důkladněji. (31.08.2019)

Jasného „Kocour“ mě uchvátil už jako malého kluka, když jsem ho – v celku či ve výtahu – viděl v černobílém provedení. A barva ten úžas protáhla jak skalní ozvěna. Přiléhavá satira vtělená fantastickým tělesným básněním pojmenovala mnohé z toho, s čím se dítě zkoušené praktikovaným lži-socialismem konfrontovalo a čeho jsou plny tuzemské rybníky podnes... Divadelní scény se umně spojují s filmovým vyprávěním, a snová pravda tak s úspěchem bezostyšně atakuje choré stagnování, nad nímž lze jen ohrnout nos. To je však často zaměnitelné s hlubokou, niternou tragikou – a i ten zčervenalý nemusí vždy pochopit, že ten modrý protějšek jen slepě světélkuje Eliášovým ohněm, protože ta červeň se vsákla v marnotratně vstřebanou touhu… Kocour ale na okolnosti nehledí a připomíná svým ostrozrakem, že nakonec na žádné výmluvy nezbude čas. A proto pátrejme po sobě spíše v kocouřích očích než ve své auto-diagnostice… (30.09.2017)

Marne si vzpomenout na cesky ( ceskoslovensky ) film s vyraznejsim hereckym obsazenim. Neuveritelne, tady uz snad chybi jen Hrusinsky. Emilia Vasaryova je zvlaste v tomto snimku nadherna. Mimo ni nejvice ve sve roli zaujme Jiri Sovak, ktery zde hraje skutecne slizkeho reditele. Jasny vzdy kladl duraz na umelecke vyobrazeni, coz se mu povedlo i v Kocourovi. Je zde ale spousta hluchych mist, ktere me doslova nudily. A pak si myslim, ze je strasne jednoduche lidi zaskatulkovat do ctyr skupin. Vidim, ze Telc bylo krasne mesto i v sedesatych letech. (16.01.2010)

Film bezesporu zaujme lyričností, svou výtvarnou, pohybovou a hudební stránkou, třeba na takový Menšíkův tanec s čápem člověk nezapomene do smrti. Po stránce dějové je to trochu horší, po stránce ideové pak nejhorší. Chápu totiž toto dílo jako jasnou Jasného snahu podlézat komunistům, páč se snaží vsugerovat divákovi, že rudá barva je tou nejlepší. Přitom, proč by měla být zamilovanost největší hodnotou? Vždyť se jedná o pouhopouhé zamžení mozku, sloužící ke slepé reprodukci, která žádný smysl nemá. Navíc, tento cit má i obrovský destrukční potenciál, vede mnoha vraždám, sebevraždám, dokonce si vysloužil zcela přiléhavé přirovnání k moru, ničícího vše, co se mu postaví do cesty. Pro mě zkrátka tento pud stojí na žebříčku nejníže. Naopak, takoví lháři jsou povětšinou roztomilí, plní fantazie, člověk si s nima užije spoustu legrace. Drobní zloději jsou zase pravým požehnáním pro ekonomiku, protože okradení si musejí pořídit věci nové, a tak podporují růst HDP. Navíc si uvědomme, že v té době v podstatě žádné jiné způsoby na oživení výroby neexistovaly, neboť ČNB se svými prosíravými metodami se ještě měla dlouho pohybovat na tzv. houbách. No ale zpátky k filmu, obsazení se také povedlo, Werich opět neodolatelně dlabal salám, takže i ten nejzarytější vegetarián se nad sebou musel zamyslet, Brodský ještě ve věku, kdy jeho tvář nepřipomínala šarpeje (ale už to bylo jen tak tak), noo a krásná Vašáryová... její měkce slovensky vyslovovaná čeština působila neodolatelně, její tvář taky, jediná škoda je, že jistý objevný článek vyšel až v r. 2009... (12.02.2015)