Cudzejší ako raj

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu. (10.05.2009)

Film rozdelení na tri časti - The New World, One year later, Paradise - Jim Jarmusch zobral pôvodný kraťas The New World a rozšíril ho o nejaké tie zmeny v charakteroch a o takej pokojnej ceste za hľadaním šťastia. John Lurie, Eszter Balint a Richard Edson predstavujú troch vyvrheľov, ktorý sa pasujú svetom podľa svojho najlepšieho presvedčenia. Jarmusch je tu krásne minimalistický a jeho pohľad na zúčastnenú trojku je neskrásne krásny a smutno veselý. Hlavne druhá časť one year later je krásne nevtieravo vtipná - všetky scény z maďarskou tetou - skvelá Cecillia Stark sú neskutočne vtipné a plus scéna v kine ktorá je perfektná. Tretia časť Paradise, je krásnym úrazovým kameňom rodiny a priateľstva na pozadí zdanlivo pekného miesta, ktoré ale nemá žiadny vplyv na problémy hlavným hrdinov, ktoré ich prenasledujú aj tam. koniec je len krásnou bodkou za touto pomalou road movie, ktorá oddelila hlavných hrdinov práve tým, že ich zblížila. (01.08.2009)

„Když luxuješ, neříkej luxuji. Je to až moc spisovné... říkej místo toho láduju krokodíla...“ :D *** Naštěstí mě druhý Jarmuschem natočený film bavil značně víc, než předchozí Trvalá dovolená. Zde už máme souvislý příběh se začátkem i povedeným koncem a postavy jsou nám alespoň trochu představeny, dojde i na humor, líbila se mi použitá hudba (byť jí v takovém filmu mohlo být určitě víc) a pár scén už dýchá osobitou atmosférou, snad i díky nezávislé černobílé kameře. Přesto ani tady se Jarmusch nevyhne více dlouhým scénám doslova o ničem (jako třeba ta, kdy se díváme jen na čtyři diváky vedle sebe v kině a není to nijak ani zábavné, ani emotivní, ani atmosférické) a pocit velmi zajímavého zážitku se u mě občas střídal s tím opětovným pocitem znudění a nicoty. Celkově mám pocit, že tyto osmdesátkové počiny od Jarmusche echt nezávislého ražení nejsou zrovna pro mě, nedokážu je moc ocenit, i když zakončit své filmy Jarmusch rozhodně už tady uměl. Nicméně druhý film po sobě asi nebude náhoda. Nebo se tady pan režisér navzdory dosaženému úspěchu pořád jen hledal. [60%] (29.10.2022)

Balzam pre oko i dušu. Pokojne plynúci čiernobiely obraz podfarbený hudbou Johna Lurieho je koncipovaný v niekoľkominútových, tmavým obrazom predelených záberoch. V prvej časti neveselý údel mladej maďarskej emigrantky v prvých dňoch po príchode do USA. Prichádza do N.Y za bratrancom, u ktorého sa prechodne na pár dní ubytuje. A hoci má hneď po príchode zabezpečené ubytovanie a stravu, stiesnené prostredie sporo vybaveného bytíku, umelohmotná strava, máloslovná komunikácia a neustále pozeranie TV v novopríchodzej nevyvolávajú žiadne explózie nadšenia z nového sveta. Ošuntelé exteriéry predmestia a továrenských barakov tiež nepôsobia zvlášť optimisticky. Druhá časť sa odohráva na ceste smerom na Floridu – akejsi podivuhodnej dovolenky troch mladých ľudí, ktorí nevyhrali prvú cenu v americkom sne. Zaujímavé je, že aj keď film je o osamelosti, jej prekonávaní, otupujúcej každodennosti, drobnom paberkovaní, ide o komédiu. (10.09.2004)