Mŕtvy muž

Tenhle film jsem měl na HDD už třetím rokem a pořád jsem se k němu nemohl dostat, vždy jsem měl něco, co jsem si pustil raději. A ani nevím proč. Neslyšel jsem totiž o tomto filmu nic, natož nějaké negativa. Takže po téměř třech letech, kdy jsem si konečně tento film pustil, jsem jen zíral, co se to vlastně děje a o čem že tenhle film je. Tenhle snímek je pomalý, ale to tak, že ukrutně. Mám rád poetické filmy (koneckonců Jarmuschův film Broken Flowers se mi dost líbil) ale tohle mě prostě nevtáhlo do děje. No a pak to jde vše z kopce, když u filmu, kde není akce, či nějaký ucelený příběh, vám je jedno, co ty postavy, které prakticky neslezou z plátna, zažívají a o čem si povídají. Tenhle film mě minul velkým obloukem a dávám ještě hodně mírné hodnocení 40 %, za začátek, který vypadal ještě nadějně a za Johnnyho Deppa, který se tak nějak snažil tento film zachránit. (08.07.2014)

Černobílá kamera a rádoby intelektuální dialogy ještě nutně nemusí dělat kvalitní a osobitou podívanou a přesně tak tomu je u Mrtvého muže, kterého se nebojím označit za těžce nezáživnou a naprosto odpudivou nudu. Řeči o tom, že se musí film "procítit" jsou mimo. Tady jednoduše není moc co prociťovat. Děj je naprosto banální, herecké výkony tak nějak mdlé (Depp snad jediný ucházející) a nějaká pointa ? Vůbec nic. Jarmusch jednoduše hodí diváka do rybníka a nechá ho se v něm plácat až po uši aniž by mu jakkoli pomohl, či alespoň naznačil. Bohužel si neuvědomuje, že voda v onom rybníku je relativně dost špinavá a vyhrabat se z něj není vůbec jednoduchá věc. Jediná vyjímka by platila v případě, že by to tvůrci zamýšleli jako čistokrevnou komedii, ale to mi zde jaksi moc nesedí. Útrpné dvě hodiny před televizní obrazovkou. (13.11.2007)

Mrtvý muž bez víry kráčí za svým cílem. Měl jiné plány, ale tak už to chodí. Nebyl výjimečný. Pokud ovšem nepokládáte za výjimečné perfektně padnoucí ošklivý oblek, jemné vlasy nebo lesklé rtíky. Nebyl výjimečný, dokud se stalo že nezemřel. Nezemřel .. Její krásný dekolt. ___ Papírové růže. Neoklamou ikdyž chtějí. Ony nevoní, nerozemnete mezi prsty jejich okvětní lístky. Když je ale svět černobílý, schovaný za plátnem, můžeme si na ně hrát. ___ Zapomínat vlastní básně. Není třeba jíst ani pít, není třeba chápat proč levá noha střídá pravou. Ostatní ti jdou po stopě v groteskní snaze urvat si kousek. Tělo nabírá hodnotu lemovanou počtem zářezů lovené zvěře, která žádá jen dojít tam, kde je její místo. Patřil on vůbec někdy někam? A co konkrétně z něj alespoň trochu zůstalo naživu? ___ Pitoreskní svět kterým procházel je náš, ale velice nepříjemný. Vtipný a anonymní. S motivací schovanou hluboko v nevědomí. Měl zemřít a zemřel. Zvláštním způsobem. Humorným, bez pauzy na smích a potlesk. Co zbývá mrtvému muži jiného, než dojít danému cíli, když od něj bytí jeho smrt tak nějak očekává.. Vybral možnost odejít s náznakem revolty. Po svých. Hrdě. Vybral? Ale notak .. (23.01.2011)

"Jste William Blake?" "Ano, jsem. Znáte moje básně?" Jarmuschova filmová báseň, spojující dohromady westernovou neučesanost, černobílou obrazovou estetiku, poutavý trip s elektrickou kytarou a bizarní dějové momenty, je tak trochu přelud... nemám jasno v tom, zda mohu Mrtvého muže okamžitě katapultovat do top 10, či ho nechat plavat v kolonce zatraceně dobrých filmů, jež ve své přízračnosti praští diváka přes čumák přespříliš silně. O čem to bylo? Lyrická cesta za osudem i hezky vylíčená snadnost, kterak se shodit ze skály, ztratit a nechat zapomenout, nebo jen poutavě podané nic? Případně jakýsi hybrid obojího? Je jisté, že Jarmusch natočil western bez westernu, jehož hlavní hrdina nečekaně sešel z cesty a jen tak mimochodem vrostl do role hardcore psance, a že na jakákoliv žánrová pravidla zde nemá smysl hledět. William Blake přijel nikam, potkal Nikoho a stal se ničím. Nádhera. Nádhera s tunou hlášek i momentek, fetišisticky se vyžívajících ve své náhlé absurdnosti. A nemohu nezmínit fatální uhrančivost, místy rostoucí do hodnot, při kterých by se dalo kastrovat bez anestetik. (06.03.2009)

Mrtvý muž nejen že do výsostně západního, křesťanstvím prostoupeného žánru vnáší východní duchovní proudy a skrze psychedelický opar existenciální nejistoty zpochybňuje mytizující podstatu pistolnických příběhů. Představuje i výživný příklad postklasického westernu, který se výjimečně dobře nabízí k ekokritickému čtení. Je vyprávěním o mrtvém muži v mrtvé krajině, kde počáteční záblesky členitých hornatých prostorů otevřených expanzi vzápětí ustupují koncentrovanému sledu nepřehledných, kostnatých, smrtí prostoupených reliéfů. Víc tady. (06.11.2020)