Řád

Škoda mladého života, který byl ukončený tak brzo. V Petru Hvižďovi jsme ztratili nadaného mladého režiséra, který mohl novodobým vypravěčem velkých příběhů. Ve svých třiceti letech předvedl vyzrálý výkon hned ve své hrané provotině. Příběh nabízí hned několik zásadních dilemat a zvatů, není zpracovaný povrchně. Byť k pomyslnému vrcholu kus chybí, přivírám oko i nad spornými místy. (30.03.2015)

V porevoluční filmové éře není moc režisérů, kteří by se pustili na tenký led historického dramatu. Petr Hvižď si na to troufnul bez bázně a hany rovnou ve svém první filmu a zhostil se toho náramně. Císařský poručík Marek Vašut v doprovodu dvou bezcharakterních důstojníků pronásledují na rozkaz ještě podlejšího hejtmana vojenského zběha. Drama vrcholí v klášteře klarisek, kde se voják ukryl a střet vojenské moci a klášterního azylu reprezentuje napjatou dobu, ve které císař Josef II konal proti církvi velmi radikální reformní kroky. Dvakrát škoda, že smrt přetrhla režisérovu nadějně nastartovanou filmovou dráhu, protože Řád se mu povedl. (24.05.2008)

Píše se rok 1776. Dekrety císaře Josefa II. omezují moc církve a armáda je stále silnější. Svět se mění. A právě v tuto chvíli stojí proti sobě dva řády a jejich boj nemůže skončit jinak než špatně. Mladý ambiciózní režisér Petr Hvižď (tehdy se pohyboval na hranici třicátého roku života) si pro svůj celovečerní debut zvolil silné téma. Střet dvou rozdílných ideologií, které v zájmu své pravdy dokáží nakonec obětovat i hodnotu nejcennější: lidský život. O to tragičtější zůstává skutečnost, že soupeři jsou tu vlastně lidé, kteří by podle svého svědomí jednali jinak. Ale nejednají, nemohou, jedná za ně jejich řád a oni jen bezmocně přihlížejí zlu, jenž nelze odvrátit. Z Řádu je cítit jeho snaha sdělit cosi důležitého, ale nejde v něm o efektní exhibici, spíše o zaujetí. Režisér s rozmyslem představuje všechny strany budoucího konfliktu, vytváří situace a okolnosti, které v druhé polovině složí v obrazy a významy až mrazivého charakteru. Nelze samozřejmě přehlédnout jeden z největších kladů filmu, kterým je vynikající herecké obsazení. Podle logiky příběhu mu dominují výkony Marka Vašuta, Jany Preissové (tak hanebně málo využívané představitelky naší Thálie) a Jana Třísky, ale o něco působivěji vycházejí vedlejší postavy. Černým koněm je tu mladinká Andrea Elsnerová v roli novicky Barbory, které patří závěr filmu i morální vítězství. Ona je nakonec tou jedinou, která se dokáže vzepřít všeobjímajícímu a samospasitelnému monstru, dokonalému a nelidskému: řádu. Řádu, který poskytuje oporu slabým, řádu, který ochraňuje i ničí. (12.05.2010)

Pokus o zachycení mravního dilematu v zdánlivě bezkonfliktní době rokokových dam a pánů - v r. 1776 byl již Mozart úspěšným skladatelem - je s ohledem na průvodní okolnosti (dobu vzniku a mládí režiséra) - jistě nadprůměrný. Nadprůměrný však ještě zdaleka neznamená kvalitní. Bez ohledu na řadu velmi dobrých scén a výborných hereckých výkonů - k Preissové a Třískovi je určitě nutné přídat Marka Vašuta a zejména skvělou Andreu Elsnerovou - místy drhne děj, živený ne zcela plnokrevným scénářem, a jako poněkud didaktické se jeví i celé vyústění filmu. V mnohém to platí o závěrečné scéně, v níž naprosto nesmyslně zběh, jemuž je velkoryse nabídnuta možnost úniku, umírá; bez ohledu na původní autorský záměr vyznívá toto dějové vyústění hluše a prázdně. Takže souhlas s charakteristikou, že se jedná o jeden z nejlepších historických polistopadových filmů, má současně hodně daleko k přitakání ke kvalitě srovnatelné s domácími hranými filmy šedesátých a osmdesátých (místy také sedmdesátých) let. (08.02.2011)

Tohle bylo velmi milé překvapení. Ač je patrné, že šlo o film s menším rozpočtem, tak celkově se hodně povedl. Střet dvou odlišných světů navíc v končící vládě Marie Terezie a blížícím se Josefem II. Překvapil mě i Marek Vašut, jednak tím, že měl vlasy a jednak tím, jak hrál. Takže celková spokojenost. (09.12.2021)