Pod pieskom

The Hurt Locker 1945. Hmatatelná podprahová tenze, o co minimalističtější o to důslednější studie charakterů v mezní situaci jdoucí až na kost (doslova), nečernobíle nastolené morální otázky kolektivní viny (jde o nepřikrášlené vytahování historických kostlivců ze skříní; takový dánský ekvivalent našeho vysídlování německých obyvatel) a to celé je korunováno působivými utlumenými výkony i nebývale sednoucím (a mrazivým!) hudebním podkresem. Ždímá to emoce skrze v posledních letech již trademarkovou (zdravíme Lindholma) dánskou odtažitost, která klame tělem zdánlivou severskou chladností. Opak je však pravdou, jelikož se to zadře pod kůži jako máloco. S přehledem nejlepší válečně neválečný snímek posledních let. (17.10.2016)

„Mezi tím praporem a cestičkou je zakopáno asi 45 tisíc min. Musíme je všechny zneškodnit a odstranit. Až je všechny odstraníte, budeme moci odejít domů. Rozuměli jste tomu?“ Filmu jsem se dlouho vyhýbal, neb jeho téma považuju přinejmenším za problematické a nejednoznačné. Ale po zhlédnutí snímku Mazel, jehož byl Zandvliet scenáristou, jsem se přece jen odvážil. A to s s vidinou toho, že u mě film může zcela propadnout…což se naštěstí nestalo. Jistě, snaha ukázat několik skupinku vojáků wehrmachtu jako hlouček nevinných, vyjukaných chlapců minimálně pokulhává, přesto oceňuju, že se film při tomhle „polidšťování“ nesnaží emočně tlačit na pilu víc, než je snesitelné. A to napětí při každém píchnutí do hroudy písku se bez problémů přenáší i na diváka. Vcelku funguje i to pozvolné budování důvěry a jakési sounáležitosti, i když dané hlavně společným úkolem. Konec byl i navzdory tomu naivní, ale celkovým dojem až tolik nepokazil, za mě to budou slabší 4*. „Snad sis je neoblíbil?“ - „Ne.“ - „Pamatuj na to, co udělali. Raději oni, než my!“ (06.06.2021)

Vojnové filmy z pohľadu porazenej strany sú jednoznačne tie najzaujímavejšie. Dokázal to už Vilsmaierov Stalingrad (1993), ktorý považujem za asi najlepšiu vojnovú snímku, hoci tento žáner ako celok nemusím. K osobnému utrpeniu a strádaniu sa v tábore porazených pridáva ešte aj zmar a rozčarovanie, potupa a frustrácia z porážky a straty ideálov. Tu už sme po vojne na dánskej pláži, ale aj tak sa na to veru nepozerá ľahko. Pred všetkými účastníkmi reálneho príbehu klobúk dole a všetka česť. (01.12.2021)

V Evropě najdete dost národů, které by mohly natočit desítky filmů jako Land Of Mine. Dánové mají nejspíš námět na jeden jediný, ale nejen, že ho natočí, ale natočí ho důsledně, distancovaně, bez vyumělkovaných peripetií a patosu. Už samotný námět je výjimečný, ale Zandvliet opravdu dokáže rozehrát důsledně civilní drama, v němž rezonují širší otázky kolektivní viny a oprávněnosti msty. Zralý, přesný a velmi elegantně nasnímaný příběh o poválečné explozivní půdě. Rolanda Møllera chovám v úctě už dlouho, ale tady předvádí svůj bezesporu nejvíc nuancovaný a propracovaný výkon. (28.01.2017)

Já souhlasím s komentářem laik_60 a ještě přidám, že bych se o takových událostech asi vůbec nedozvěděla, tudíž díky za zfilmování i takových hrůz, které se děly po válce. Velmi působivé, zamýšlení hodné a smutné. Faktem je, že sama si nedovedu představit, jak bych se zachovala já v situaci, kdybych věděla, že mně zabili právě tito kluci mého manžela, děti a zaminovali ty obrovské pláže, pole atd. protitankovými minami. Válka je hnus, co si budeme říkat........... (24.05.2016)