Blue Jay

PURE HIPSTA CINEMA. Někdy se musí člověk vrátit po vlastních stopách a otevřít staré rány, aby našel sám sebe. Nebo alespoň malou polozapomenutou část. Hořkosladká rekonstrukce plná starých songů, kazet, CéDéček, VéHáeSek nebo brakové literatury, která je místy zbytečně naaranžovaná a divadelní, ale pořád silná a na komoru útočící. (10.03.2017)

Amanda a Jim se po letech náhodou potkají v městečku, kde prožívali studentskou lásku, ujistí se, že se jim daří úúúžasně a zatímco odkopávání svrchních úúúžasných vrstev prokládají stopadesátým "i donť know" a "you know", taje v autě zmrzlina. Chvílemi je to nuda, chvílemi ufňukané, občas velmi trefné a napadlo mne, že v tomhle filmu nejde ani tak o to, zda ti dva měli tehdy zůstat spolu nebo jestli by teď mohli mít šanci, ale o životní konstelaci, za které si tyhle otázky pokládáme taky, zvlášť když po letech potkáme někoho ztraceného, pustíme se do pitvy a zatím ... nám taje v autě zmrzlina. (03.06.2017)

Každý jsme zažili nějaký ten vztah, který byl prostě něčím jiný/silnější než ty ostatní. Nebo nečekané setkání, které může dát směr další měsícům/rokům. Amanda a Jim zřejmě platili za ten pohádkový středoškolský pár, jenže pak se něco zvrtlo (dozvíme se takřka v závěru) a zbyly pouze vzpomínky. Uběhla řada let a přichází jedno náhodné setkání v supermarketu. Tyhle příjemně plynoucí konverzačky v sobě mají zpravidla nejednu životní pravdu, což platí i tentokrát. A nemyslím onu životní pravdu, kterou za oceánem servírují do hlavy dětem dennodenně od snídaně po večeři. Umně se pohupujeme na nezávislé vlně, divák má pocit, že „kdysi“ zamilované dvojici vidí do talíře. Postupně shazujeme vrstvy, otevíráme staré bolístky, jsme u toho velmi autentičtí a docela uvěřitelní, občas zbytečně ukňouraní, ale pořád svěží. Nějak sofistikované (hluboké) jako u Richarda Linklatera to určitě není, ale někdy stačí málo – třeba kdysi ucházející podnik, braková literatura, staré nahrávky, ještě starší véháesky, šatník s retro tričky, neotevřený dopis.. Mile hořkosladké. (21.11.2017)

Poněkud nasírací a především ufňukaný film s otravným, sebelístostivým a brečícím Duplassem v hlavní roli, jehož Jim se ani za 20 let nedokáže smířit s docela jasným faktem. Postavy pořád řeší akorát jakousi nepřekonatelnou nostalgii po "zlatých" devadesátkách a vedou u toho trapné "um" dialogy plné výplňových klišé jako "are you ok?", kde jsem nějakou scenáristickou sofistikovanost hledal opravdu těžko. Celé to doplňuje absolutně nenápaditá sladkobolná hudba a rádoby poetické záběry na stromy a listy jako ze špatného kalendáře. Zajímavostí na jinak nepříliš uvěřitelném a poněkud z paty vytaženém filmu, marně se snažícím o cilvilnost říznutou pocitem uniklého mládí, je tak akorát cameo téměř devadesátiletého Clu Gulagera, který je díky mnoha televizním rolím v 60. a 70.letech pro mnohé Američany patrně kultovní osobou. (23.12.2016)

Trička ve skříni, čínská polívka a špatná životní chvíle. Po letech se někdo odvážil do vod, kam obyčejně chodívá jen Richard Linklater a jsem tuze rád, že to byli zrovna Duplassovi, kteří tak dokazují, že seriál Počtyřech nebyl v žádném případě náhoda. Sarah Paulson má navíc posledních pár let životní formu a konečně tak činí i mimo seriálový dohled Ryana Murphyho. A já se mezitím jdu z téhle záplavy vzpomínek a nostalgie pomalu probrat. Některá tajemství totiž mají zůstat zavřená, ale stejně jako Jim a Amanda mi to někdy nedá a musím se k nim zase jednou vrátit. (12.12.2016)