Nick Cave: One More Time with Feeling

Stojím tu poslední chvíle před západem, ve větru dešti s rozkvetlou třešní za nosem a říkám si, jaký mělo smysl natáčet, teď dívat se na něco takovýho. Částečně improvizovaný černobílý portrét žalu ze ztráty syna, bolesti, s řadou hypnotických videoklipů (Benoît Debie) ze studia během nahrávání "Skeleton Tree". Když vyrovnat se s traumatem lze pro velkého umělce snad právě a jedině tvůrčím procesem. Není ale hračka ani pro diváky. "This happiness seemed to be an act of revenge, an act of defiance." (26.04.2017)

"Most of us don't want to change. What we do want is sort of modifications on the original model. We keep on being ourselves, but hopefully better versions of ourselves. But what happens when an event occurs that is so catastrophic that we just change from one day to the next? We change from the known person to an unknown person, so that when you look at yourself in the mirror, do you recognize the person that you were, but the person inside the skin is a different person? So that when you go outside, the world its the same, but now you are a different person, and you have to re-negotiate your position in the world." (09.10.2019)

Pokiaľ Mercy on me dávalo pochopiť Caveovu postavu (postavy), One more time with feeling dovoluje čiastočne ukázať, kto je Nick Cave ako osoba. Umelec, básnik, boh, vyjadrujúci sa v rýmoch a metaforách, a zároveň človek otrasený obrovskou stratou, v živote, aj pre jeho dielo. Bez farby a bez sĺz. Smutné, krásne. (25.05.2018)

Skeleton tree v plnej paráde. Sonda do nahrávania albumu ktorý je poznačený tragickými udalosťami. Nemoralizuje, nevydiera. Celé sa to nesie na veľmi opatrných scénach rozhovorov a sebaistých záberov z nahrávania. Je to o sile vysporiadať sa so smrťou. O nutnosti tvoriť niečo čo ma zmysel. Nick Cave je hudobný Boh a Warren Ellis je jeho práva ruka. Zarezonuje. Ale inak ako by niekto od dokumentu takéhoto formátu čakal. (16.12.2019)

Nekonečně smutné a jinak to ani nemůže být, protože jinak to nejde, když vám umře dítě. Víc než dokument o hudbě, desce nebo kapele je to právě tomhle. Naštěstí se to podařilo bez nějakého velkého patosu a citového vydírání. Největší masakr je ovšem ta závěrečná písnička. Co mě ještě dostalo je Caveova manželka, neskutečně krásná a v tom smutku až přízračná. (28.08.2017)