VOD (1)
Obsahy(1)
Kapela Nick Cave & the Bad Seeds charizmatického australského zpěváka vydá 9. září 2016 netrpělivě očekávané album Skeleton Tree. Fanouškům se ho chystá poprvé představit netradičním způsobem ještě v předvečer oficiálního vydání – jednorázovou celosvětovou projekcí filmu Nick Cave: One More Time With Feeling. Snímek je nejen detailním ‚making of' zaznamenávajícím vznik desky, ale také hlubokou osobní zpovědí Nicka Cavea, kterého v létě 2015 zasáhla tragická smrt jeho 15letého syna. Výsledkem je ‚drsný, syrový a křehký' hudební dokument, v němž zazní všech osm nových skladeb v pořadí již 16. studiového alba kapely. Hudba je protkaná rozhovory, zákulisními záběry i Caveovým vyprávěním a nahodilými myšlenkami. (Aerofilms)
(viac)Videá (2)
Recenzie (35)
Nekonečně smutné a jinak to ani nemůže být, protože jinak to nejde, když vám umře dítě. Víc než dokument o hudbě, desce nebo kapele je to právě tomhle. Naštěstí se to podařilo bez nějakého velkého patosu a citového vydírání. Největší masakr je ovšem ta závěrečná písnička. Co mě ještě dostalo je Caveova manželka, neskutečně krásná a v tom smutku až přízračná. ()
"I must remember to be kind." Neskutočne silné. Pozerala som už s tým, že som mala napočúvaný Skeleton Tree, ktorý je pre mňa jedným z naj albumov tohto roka. Warren Ellis je zlatíčko. Myslím, že každý, kto relatívne nedávno zažil "podobnú" stratu rodinného príslušníka, pochopí, a zasiahne ho to ešte viac. (Lumiere - 1.12.2016) ()
Jsou kino zážitky, po kterých máte chuť se rozpovídat o všem, co jste viděli. A pak jsou filmy, po kterých všichni odcházejí mlčky ze sálu a nemají slov. Přesně takové bylo One More Time with Feeling, od prvního tracku "Jesus Alone", přes úchvatné popisy, jak ty nejlepší nápady vznikají v podvědomí a ne ve vědomí, jak jsou písně přirovnávány ke snům, jak jsou muži dvojrozměrní a ženy kurevsky trojrozměrné... Ale hlavně, jak každý chce žít svůj život podle svého starého já, ovšem co dělat, když po takové události je vaše nové já jiné, a třeba začne kouřit. Jak celý život je pružina času, jak plynete dál a dál, ale stejně se vracíte k událostem zpět. Zíral jsem 2 hodiny s otevřenou pusou a neskutečně prožíval tuhle jedinečnou podívanou podpořenou nesmírně emotivní černobílou kamerou a za zvuků fantastické muziky, která je uměním 21. století, mě tento snímek emocionálně rozložil. Já nemám co dodat, a na tenhle jedinečný zážitek rozhodně nezapomenu. ()
Uvažoval jsem, jestli na film vůbec jít. Viděl jsem až při druhé projekci. Za prvé jsem byl utahaný z práce. Za druhé jsem věděl, o jaký typ filmu půjde, a že pro mě jako absolutního racionalistu bude spousta věcí nepochopitelných a nebudu a nebudu si pod nimi schopen nic představit. Ale nakonec jsem šel, protože Nicka poslouchám a byl jsem na několika koncertech. Dostalo se mi naprosto toho co jsem čekal. V podstatě jsem nepochopil, oč v tom filmu jde a pro mě film vlastně o ničem. Dostal jsem ovšem nálož skvělé hudby a vizuálu. Takže ve finále jsem u toho skoro dvě hodiny seděl a ani jsem nemukl a užíval jsem si to. Má to zvláštní atmosféru, která člověka pohltí i přes to, že vlastně je mu obsah nebo forma sdělení vzdálená a nejasná. Proto 5*. Šel bych na to klidně znovu - užil jsem si to, bavilo mě to a měl jsem takový zvláštní pocit po cestě domů. Howgh! ()
Vizuál úžasnej. Nick samozřejmě taky (pro fanouška), ale bojím bojím se o jeho příčetnost. Z jeho nové tvorby mrazí a z jeho současného pohledu na bytí taky. Mimo rovinu hudebně-fanouškovskou nabízí dokument "procítěný" pohled na člověka/rodinu srovnávající se s obrovskou osobní tragédií. A je osvěžující (hodně hloupý slovo v tomto kontextu, ale nic lepšího mě rychle nenapadá) poslouchat hodinu (film se do toho kyselého jablka zakousne až někdy v polovině) povídání o něčem natolik tragickém, jako je smrt syna, a neslyšet byť jen jedinou "patetickou klišé" frázi typu "musíme jít dál". ()
Reklama