Moonfall

Režisér Roland Emmerich si to sexuálně rozdal s Majkou z Gurunu, následně se jeho tvůrčí fáze dostala na nebetyčně imbecilní úroveň a tým psychiatrů mu doporučil trávit chvilky s operou Rusalka, kdy Měsíček na nebi nenapáchá žádné škody. Hlavně ty duševní. Mistr scenáristické debility nás tentokrát straší šíleností, že se Měsíc vychýlil ze svého orbitu a v brzké době jeho obří úlomky zasypou Zemi. A na záchrannou vesmírnou misi v raketoplánu je následně vysláno trio astronautů ve složení Halle Berry, výkonná ředitelka NASA a bývalá astronautka, Patrick Wilson, kontroverzní zkrachovalý astronaut, a John Bradley, obtloustlý konspirační teoretik z rychlého občerstvení. Není ani tak důležité, že nikdo z hereckého ansámblu příliš do své role nezapadá. Ostatně Emmerich nikdy nebyl typem režiséra, který by se staral o to, jak mu v jeho filmech ladí nebo neladí herecké obsazení. Od jeho sci-fi katastrofických opusů se čeká hlavně bohatá triková smršť, která má kvalitní i kreativní zpracování. A v tomto jeho filmu se něčeho takového nedočkáme. Většina filmu je bůhvíproč natočená v tmavých obrazových tónech. Nějakou kvalitně nasvícenou scénu aby jeden pohledal. Abych to upřesnil, něco jako triková smršť se postupem dvouhodinového časového intervalu, který je pro film vyhrazen, dostaví, ovšem vypadá to pořádně podřadně a hlavně nezajímavě. První velká katastrofická scéna má podobu záplavy. Kompletně se odehrává v noci a je úplně nudná. Další větší trikové orgie si Emmerich nechal do vesmíru. Nikoho nevzruší hnusně digitálně vyvedená gigantická hmota mimozemského původu útočící v jedné chvíli na vyslanou posádku astronautů. Nic zajímavějšího už se ve vesmíru nedělo, respektive neocenil jsem to kreténské počínání. Na Zemi se také děly věci, panečku. V autě si to na místo určení razila omladina, kterou vedl tak trochu odcizený syn (Charlie Plummer) zneuznaného kosmonauta. A ti byli přepadeni jakýmsi ozbrojeným gangem, a jaksi jsem pořádně nepochytil, co po nich vlastně chtěl. Celý film je naprosto a úchvatně směšný. I pouhopouhý vesmírný amatér, který sotva vyjmenuje planety sluneční soustavy, musel zažít s filmem příjemné psycho chvilky, kdy byl po skončení filmu odvezen sanitním vozem doktora Chocholouška. Technické zpracování filmu má béčkové proporce, vůbec se neblýskne nějakou vizuálně nápaditou složkou. Emmerich stvořil úpěnlivě katastrofální dílo. A dobře mu tak. Pro diváky už to tak dobré není. Emoce a prožitek na nule. 2/10 (17.02.2023)

Nevím, na co šli diváci (i když mám pocit, že mnozí zde hodnotící film vůbec neviděli) znající dozajista alespoň jeden katastrofický film od Emmericha, já tedy šel na oddechovku s báječnými efekty. A tu jsem zkrátka dostal. Vždycky mě udivuje, jak u těchhle béček se někdo dožaduje shakespearovských hereckých výkonů. Ne, ty zde opravdu nejsou nutné. Ovšem mne krom jiného zaujala hlavní myšlenka filmu, která nejspíš leckomu unikla - jak byl stvořen náš svět. A já tuhle teorii, že jsme potomky vyspělé mimozemské rasy (OK, R. Scott jí asi také věří), mám rád. A pokud někoho neuspokojily záběry na Zemi, vzedmuté moře šplhající k nebi nebo zkáza New Yorku, tak pak už vážně nevím. Výborná úderná hudba (tedy v úvodu jsem si vybavil Vetřelce, ale pak už ne) a četné ruchy vyniknou jen a pouze v kině. Herecky sympatické, velmi potěšilo cameo D. Sutherlanda. A popírání fyzikálních zákonů? Čert je vem. p.s. doufám, že Emmerich natočí další katastrofický film, jelikož to mu jde. (03.02.2022)

Emmerich se tentokrát už defakto utrhl ze všech řetězů, nicméně se obávám, že pro tento typ katastrofických filmů (možná všechny) už není na trhu místo a diváci zkrátka nedorazili. Není divu, látka nijak extra lákavá nebyla a v tom nejlepším jsem doufal v blbou, leč zábavnou, podívanou. Což se ale splnilo jen na půl a v různých částech filmu jsem pociťoval nudu, ačkoliv jsem byl pravidelně zásobován monumentálními výjevy imaxovského plátna (triky leckdy citelně zaostávájí a je poznat, že i tak velký rozpočet kolem 130mil $ nebyl dostačující). Ale musím pochválit finále, které je samozřejmě klasicky emmerichovsky absurní, o to ale velkolepější. Lehký nadprůměr, za pár let si třeba dám znovu na 4k televizi, ale na Nově s dabingem fakt ne. (10.02.2022)

Digitální destrukce v masivním měřítku, postavy s generickými konflikty vykreslovanými jen pro umocnění závěrečného heroismu, nesmyslná logika fungování světa a poctivá dávka patosu. Tak by se daly popsat nejen nejznámější Emmerichovy katastrofické filmy, ale rovněž aktuální Moonfall. Dekádu po jeho údajně poslední katastrofě 2012 se do svého oblíbeného žánru vrátil znovu, aby... udělal totéž. Film působí značně anachronicky, jako by do obrazu kinematografie roku 2022 moc nezapadal – což ale pro leckoho může být přednost. Nebezpečné přibližování Měsíce k planetě Zemi je vysvětleno tím snad nejšílenějším možným způsobem a celkově přemýšlení nad vtíravou otázkou „proč“ skutečně bolí. Ještě víc ale zamrzí, že atrakce nejsou zrovna originální, Emmerich evidentně hrál na jistotu. Nikdo asi nečekal moderní, jízlivý pohled na žánr třeba v duchu K zemi hleď!; Emmerichova oslava tradiční rodiny je ale natolik banální a předvídatelná, že nakonec skýtá i jisté kouzlo. Není to film, který by vás ohromil, ale při vhodném přepnutí mozku do módu „vypnuto“ se přes vás tahle staromilská vlna převalí docela bez újmy. Více zde. (06.02.2022)

Včera v testovacím Apollu 10 1/2 dneska v regulérní 11ce... Emmerich ničí planetu, podobně, ale zase trochu jinak. Možná je všechno tak nějak línější a destrukce není tak opulentní jako v předochozích katastrofických hitech jako byla 2012 nebo klimatický Den poté. Na druhou stranu ta destrukce hraje tentokrát spíše vedlejší roli. Hlavní je cesta do středu Měsíce a tajemství Dysonovy sféry, zábavné blbnutí s mrakem a předpotopním raketoplánem, rodiné hodnoty a hlášky. O několik chlupů horší než předchozí Emmerichovky, ale pořád solidní zábava na dvě hodiny, kde může jet mozek na volnoběh. (03.04.2022)