Normálny autistický film

Šok, který přišel po zbídačené Filmové lázni. Janek se coby ryzí dokumentarista lidsky „ponížil“ a dal téměř výhradně prostor jen dokumentovaným. Tím vznikl čistý film o čistých lidech, s několika mistrovskými střihy, které jsou zároveň až dětsky naivní („lidé si hledají smysl života, aby se tady nezbláznili“ kontra bytostně oddaný hráč na klavír). Po řemeslné stránce velmi inspirativní dokument. Po obsahové stránce jedno z nejlaskavějších děl, s jakými jsem se napříč různými druhy umění setkal. (13.03.2017)

Lukáš žere polystyren. Majda mluví o tom, že ukončí svou zbytečnou existenci. Denis hraje na piáno. A Janek to nekomentuje, jen přebírá energii svých protagonistů. O něco později se dozvíme, že Lukáš je herec a se svým jediným kamarádem točí krátké filmy. Sedmnáctiletých holek, co nesnáší všechny (včetně sebe), jsou mraky, stačí se rozhlédnout, takže se zřejmě ani autistům nevyhýbá puberta. A Denis kromě hraní na piáno i zpívá. Bál jsem se dalšího dokumentu plného názorů odborníků, ale Janek zvolil mnohem zajímavější postup, a prostě nám ukazuje, jak žije těchhle pět konkrétních dětí. A povedlo se mu to zachytit velmi dobře. (14.10.2017)

Nedívat se na autismus jako na diagnózu, ale jako na každodennost byl dobrý nápad. A když na tohle přistoupím, tak jsem viděla film o několika mladých lidech, kteří žijí svůj život a potýkají s tím, s čím se potýkají různé děti v různých prostředích a na různých místech. S vílami, nechutí k matematice, s láskou k hudbě, s nepochopením nebo odmítnutím ostatními lidmi, nebo naopak přijetím, respektem a přátelstvím. Víc takových filmů, které ukazují lidské bytosti v celém širokém a bohatém spektru lidských prožitků a zážitků. (24.11.2016)

Na vítězný snímek české sekce festivalu v Jihlavě jsem byl zvědavý. Definice normality jsou různé- například subjektivní pojetí (normální je to, co za normální považuji já), sociální pojetí (normální je to, co vyznává okolí „Takto se má člověk oblékat“- většina lidí se chce lišit stejně), statistické pojetí (za normální se považuje to, co je nejčastější, běžné), pragmatické (normální je to, co vede k vysněnému cíli) apod. V dokumentu musíme uvažovat, co je normální zde. Přitom nemáme k výpovědím pěti dětí žádný komentář. Promluvy jsou tedy jaksi neuzemněny. Měl jsem pak pocit, že představa o autistech se mi ještě více vzdálila a zároveň, že bych si obtížně představil s nimi žít. Tento pocit posilovalo to, že nevidíme, jak autisty přijímá jejich okolí. Známe jen matku jednoho z nich. Zároveň jsem si začal uvědomovat, že v některých věcech mohu být také autista. Co mě také hned zarazilo, byl vyspělý filosofický slovník dětí. Vzpomněl jsem si na Martina Heidegera, který v stati Evropa a Německá filosofie řekl: „Filosofie je takové hledání a tázání, kterému se služky vysmívají“. (11.10.2017)

Autisti, jako normalni lide... Videl jsem v tomto dokumentu blbce i sympaticke lidi. Tedy jako v normalnim zivote. Libilo se mi, ze nikdo "normalni" nezasahoval do uvah hlavnich protagonistu a jako dokument to je dobre zpracovane. S ohledem na velmi vysoke hodnoceni zde, vsak v tomto filmu zadnou pridanou hodnotu nevidim... (13.10.2017)