Rozdvojená duša

Nádherný filmový pár Ingrid Bergmanová a Gregory Peck, mladí, krásní, talentovaní a to jiskření mezi nimi je překrásné, chemie funguje na 100%, mám tento snímek ráda a čas od času se k němu vracím.. Příběh muže se ztrátou paměti a komplexem viny je poutavý, místy parádně napínavý, atmosféra psychiatrické léčebny skvělá a jakmile se to celé dá do pohybu, užívám si každou minutu a těším se na brblání starého pana doktora (u něj doma). Pochvalu ode mne zaslouží i celá ta snová pasáž a moc pěkná hudba. (22.07.2023)

Mysteriozní příběh zabalený do romantického hávu s parádní hudbou a vynikajícím hereckým duem na mě působil bohužel spíše nudným než převratným dojmem. Ze začátku jsem se sice do toho zakoukal ale pak tu poutavou a příjemnou podívanou vystřídala nemilosrdná dávka nudy, která zmizela pár minut před koncem. Pardon, ale za mě průměr. (24.02.2011)

Psychoanalýza je v dnešní době provařeným tématem pop-psychologie, ženských magazínu či filmů, ale v roce 1945 to byla novinka a na filmu je to znát. Snaha vysvětlovat se bohužel podepsala na rozvleklosti hlavně střední částí filmu, která se skládá z neustále se opakujících Peckových záchvatů (dramatická hudba) a následných vyznání lásky (romantický motiv). Ovšem Hitchcock se docela vyřádil a vrcholná scéna s revolverem diváka uzemní i dnes. Mimochodem, Ingrid Bergman jako psychoanalytička poruší snad všechna pravidla etického kodexu doktora, takže z hlediska vědy jde o zápornou postavu. (03.11.2011)

Velmi dobrý psychologický thriller Alfreda Hitchcocka, který trochu předznamenává vznik jeho mladšího a známějšího filmu Psycho. Je zejména třeba ocenit výkony hlavních představitelů (Ingrid Bergmanová i Gregory Peck jsou zde moc dobří) a oscarovou hudbu rakouského komponisty Miklóse Rózsa. Menší lahůdkou je zde snová scéna, na které se podepsal surrealista Salvador Dalí. Pěkný a originální film-noir. (07.08.2011)

(1001) I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí. (14.06.2015)