Povraz

Dvaja uhladení sociopati (Brandon a Phillip) chladnokrvne zabijú svojho kamaráta (Davida). Ušrktia ho povrazom v ich veľkom, luxusnom byte. Jeho telo ukryjú do truhlice. Tú prikryjú obrusom a rozložia na ňu pohostenie pre hostí. Zorganizujú totiž morbidný večierok pre svojich známych. Nikto z pozvaných ani len netuší, že je v izbe s mŕtvolou. Tento komorný snímok natočil v roku 1948 režisér Alfred Hitchcock. Vďaka jeho genialite film pôsobí akoby bol natočený bez jediného strihu. **** (30.07.2016)

Pro Hitchcocka dost stěžejní záležitost. A to hned ze tří důvodů: první Hitchcockova vlastní produkce po jeho trhnutí se od filmového magnáta Davida Selznicka, první Alfrédův barevný film a pak především první Hitchova spolupráce s jeho pozdějším dvorním hercem Jamesem Stewartem. Co se týče toho tolik připomínaného (ne)střihu, jednotlivé záběry mají většinou přibližně desetiminutovou délku - tedy akoráť tak na jeden filmový svitek. (31.05.2005)

Zářný důkaz toho, jaký byl Hitch skvělý a ve své době nedostižný řemeslník. Kdo jiný by také dokázal v roce 1948 na prostoru jediného středně velkého bytu formálně takhle zaujmout? Nejen originální práce se střihem, kdy je scéna na chviličku přerušena nájezdem kamery přímo do smokingu některé z postav, načež vše pokračuje zdánlivě bez přerušení, ale i úroveň osvícení a barev s trochou nadsázky bere dech. Scénář sice není úplně stoprocentní, jako tomu bylo u Vraždy na objednávku, a postavy určitě mohly (a měly) jednat lépe, ale 80 minut precizně gradované režie a Stewartova výborného herectví to přesto nemá sebemenší nárok výrazněji pokazit. Klobouk dolů.. 85% (08.07.2014)

Vitajte v jednom z najslávnejších filmov bez jediného strihu. No dobre, v skutočnosti ich tam pár je, ale pocit, že nie, je výraznejší. Svojho času to bol v tomto ohľade nemalý experiment a jeden z hlavných dôvodov, prečo Hitch tento „situačný“ scenár zrežíroval. Čo sa týka „vraždy len tak“, s odstupom desiatok rokov sa o čosi podobné pokúsil Schroeder so Vzorcom pre vraždu. Ale nemal šancu. Bol málo zvrhlý. (01.03.2006)

(1001) Ach, mužové zhluboka dýchající, předklonění, o sebe se čely opírající, tohle je skvělý film pro filmové fanatiky a i bytosti jiným způsobem latentní. A jak jsou legrační v těch velikých hranatých oblecích, když se snaží mluvit o filosofii a svobodě. Na Hitchcockovi miluji zejména to, jak se jako přerostlé děcko radostně pouští do pokusů, a nenávidím zejména to, jak ty pokusy pojmenovává a vysvětluje v dialozích mezi postavami (jako třeba v Rozdvojené duši, další noční můra). Tehdejší diváci by to nepochopili a nebo si teprve tříbil styl? Okno do dvora už je v tom jiné. Kdyby se víc soustředil na herce a minimálně na to, co říkají, byla bych úplně nejšťastnější. Mám na mysli třeba scénu, kdy hosté štěbetají jakési obvyklé řeči a roztřesený chlapeček kvůli tomu rozdrtí skleničku v dlani a pořeže si ruku. A potom jde a dělá jako že nic, dokud si toho někdo nevšimne. A potom, potom mu někdo věští budoucnost z dlaní a rána tam není! Čas na konspirační teorie v podobném stylu, jako když Trier jen tak nenápadně umístí na své golfové hřiště devatenáctou jamku. Jenže hra náznaků a mlčení a rozvolnění struktury by v klasické dramaturgii nebyla možné, tam to prostě muselo být tak, že všichni nepotřební odejdou a dojde k pěstnímu/slovnímu souboji mezi idejemi. Myslím si ale, že Hitchcock udělal všechno ve svých silách pro subverzi tehdejších konvencí a za to má můj obdiv. (A ještě poslední výkřik v závorce nakonec - oba studenti předvádějí něco nevídaného, ale James Stewart je vedle nich jako pěst naoko, postava z úplně jiného filmu, s jinou chemií, s jinými pravidly univerza. Podle Farleyho Grangera by se pro tu roli hodil James Mason a s tím z celého srdce souhlasím, za á by byl schopen být citlivý a ironický zároveň a nikoliv tezovitý a suchý jako Stewart a za bé když si vzpomenu jak přirozeně působil vztah mezi ním a Martinem Landauem v Na sever severozápadní linkou, tak zdejší trojúhelník by se jeho přispěním nejspíš vznesl rovnou do nebes.) (22.06.2015)