Chegi

Tři hodiny tancování, řvaní, hekání, nelogických dialogů a wtf děje. Ztráta času a peněz. Doporučuji místo Slunovratu kouknout na záznam sjezdu SPD. Po shlédnutí se totiž budete cítit úplně stejně, jako při odchodu z kina. A ušetříte za lístky.

Brilantní Helen Mirren jenž hravě zastíní i Dámu ve zlatém. Soudní drama proložené emočními vzpomínkami na útěk z nacisty ovládaného Rakouska a to vše dle skutečných událostí. Ač poměrně nenápadný film, je tento snímek rozhodně zatím jedním z nejzajímavějších v letošním roce.

Pár let poté, co Stone natočil své pravděpodobně nejzásadnější magnum opus a to JFK, se zaměřil tentokrát na pravý politický protipól liberálního smýšlení Johna Kennedyho, tedy Richarda Nixona. Stoneovi se podařilo opět vzbudit v divákovi paranoiu 60. a 70. let, která obestírala americký národ, jež se stále ještě nezbavil myšlenkových pout, které mu nasadil senátor McCarthy. A v této době přichází Dick Nixon, jako člověk, který eliminoval politiku na "dobro" a "zlo", "my" a "oni" a snad možná ještě přesněji na "já" a "oni". Paranoia tentokrát sídlí v Bílém domě a tomuto tématu ustupují do pozadí (ale nejsou opomíjeny) tak důležité události, jako uznání Číny, SALT I a II a válka ve Vietnamu. O co se Stone snažil, bylo nejspíše ukázat na mnohdy trnité cestě k prezidentskému křeslu Nixonovu osobnost a důvod, proč odposlouchával nejen sebe, ale i ostatní, což vedlo k jeho rezignaci. Nemyslím, že se dá tento film považovat za historický pramen už jen z podstaty, že byl natočen právě Oliverem Stonem, ale nelze mu upřít výpovědní hodnotu a snahu přiblížit asi nejnenáviděnějšího prezidenta v historii USA divákům.