Psycho

Škoda, že ona zásadní scéna filmu nezůstala bez hudby, jak to bylo původně zamýšleno. Proslavený škrábavý motiv sice působí depresivně, ale také poněkud archaicky. Klasický film, v podstatě zakladatel žánru, má i dnes co nabídnout, na rozdíl od mnoha současníků (i, tady budu kacíř, některých filmů od mistra samotného - ano, připomínám svůj názor na Na sever severozápadní a tak dále). (11.10.2005)

Ano, pise sa rok 2009 a videla som konecne aj tuto klasiku. Uz som si pomaly zacinala mysliet, ze starsie filmy a klasiky u mna nejako zvlast nezaboduju, ale konecne som trafila aj ja klinec po hlavicke. Uf, na tu dobu vynikajuci thriller. A Anthonymu Perkinsovi by som uverila cokolvek. Damy, vsak to bol fesacisko? :) (22.08.2009)

"Já jsem jeden z těch, co vypadají vždycky podezřele." Kdepak Normane. Ty vůbec nevypadáš podezřele, takže kdyby mne nějaká sympatická slečna s kradenými penězi požádala o úkryt, tak Batesův motel mohu jenom doporučit. Ty i matka se totiž umíte o hosty postarat tak dokonale, že vám z toho ubývají koupelnový závěsy. Já se tedy přiznám, že mě Psycho nevyděsilo k smrti ani napoprvé, při reprízách mě chvílemi i trošku nudilo, ale ten Normanův závěrečnej úsměv je prostě dokonalej. (25.07.2011)

Jedno z vrcholných děl hororu. Skvělý námět i scénář se pod režijním vedením mistra hrůzy Hitchcocka změnil ve skutečnou filmovou lahůdku s absolutně nezapomenutelnou sprchovou scénou. Nebožtík Anthony Perkins se touhle rolí navždy stylizoval do postavy Normana Batese, nikdo si ho snad ani jinak nepamatuje. (09.06.2003)

(1001) Dodnes mám v živé paměti scénu, kdy mi moji rodiče asi jako desetileté dívence vysvětlovali, kdo je to Norman Bates, abych pochopila humornou narážku v seriálu Červený trpaslík. Dopustili se tím na mně kultovního spoileru a zároveň tím také zřejmě způsobili, že mám Psycho spojené spíše s komedií než s hororem. A na obranu mých rodičů, myslím si, že Hitch taky udělal hodně proto, aby tomu tak bylo. Protože čím jsem starší (a není to tím, že bych byla cyničtější, pokud něco, tak teď u filmů brečívám víc než zamlada), tím víc se moje percepce filmu blíží poťouchlé černé komedii. A není to jenom kvůli scéně se šéfem na přechodu. Hodně dialogu to též naznačuje. A taky to není tak, že bych se u filmu smála stylem "je to staré a hloupoučké", ale protože v tom vidím opravdickou tvůrcovu zlomyslnost a škodolibost. Naprostá krása je například kontrast Perkinsova Normana a Gavinova boyfrienda. Gavin je muž skála, panák, prkno, dřevo, který mluvou i chováním patří do starého světa (filmu). Perkins se pořád hýbe a vrství ve svém projevu spoustu druhů emocí, je nesvůj a nejistý a přece i v těch nejvypjatějších momentech uvolněně žvýká nějaké bonbóny. Dále také pokud o někom platí, že má ramena přes celá záda, tak o Perkinsovi, a kolik víc důkazů člověk potřebuje, aby ho nazval budoucností kinematografie. (A říkám to samozřejmě v době, kdy se tato budoucnost už stala, herec a já jsme byli oba naživu jenom v jeden stejný rok a v těch následujících letech jsem já měla tu smůlu, že jsem viděla i béčkové až céčkové pokračování Psycha, které si ke vší hrůze i sám režíroval.) Hudba je tak profláklá, že mám vždycky dojem, že si ji pamatuji z jiného života, ale co opravdu hodně obdivuji jsou pohyby kamery. A taky mám slabost pro to, jak Hitch neustále znejisťuje a pozměňuje, kdo je vlastně hlavní postava příběhu. Když jsem film viděla jako malá, zamilovala jsem se u něj do Perkinse. Nyní místo v mém srdci okupuje policista, který zaklepe na okno auta Marion po noci prospané na silnici a potom je její hrozivý stín. -"A man should have a hobby." ♥ (12.11.2014)