Vanishing Point

Čistá filmová krása (existenciální road movie - už to samo o sobě zní jako dokonalý film) a oslava svobody a řidičského umění, která má 3 hlavní postavy: 1) tajemný Kowalski, který se bezhlavě žene rozlehlou americkou krajinou, aniž by měl platný řidičák nebo smysluplný cíl; 2) úchvatný bílý exemplář Dodge Challengeru R/T 1970 s fantastickým zvukem motoru; a 3) slepý moderátor v rádiu, Super Soul, který o Kowalskim mluví slovy netušené poetické krásy: Bílý Challenger se řítí krajinou, a za ním modří supové, hlídací hyeny připravené roztrhat osamělého jezdce. Je to hrdina, elektrický úhoř, polobůh, bourák, poslední frajer zlatého Západu. A náckové se blížej, sledujou našeho hrdinu, a ze všech stran cajti, jsou blíž a blíž, není kam utéct, už na něj čekají. A chystají se ho dostat. Rozbít na kousíčky, zašlapat do země, znásilnit poslední volnou čistou duši na téhle planetě. Ale jak je psáno: "Když zlý duch dá tygrovi drápy, pak světec dává holubici křídla." Tak promluvil guru.. V tom je vlastně řečeno vše, a víc slov netřeba. UPDATE 23.11.2019 - Vanishing Point mě naprosto dostal i na podruhé, ten film mi prostě přijde absolutně dokonalý. Kowalski je neuvěřitelný sympaťák, kterému člověk nemůže držet palce, a i když na konci dopadne tak jak dopadne, tak se stejně člověk musí usmívat, protože v něm ještě dlouho zůstává blažený pocit z té jeho velkolepé jízdy. A ty postavy, které cestou potká? Všechny do jedné jsou strašně zajímavé, jako třeba ta nahá holka na motorce nebo starý chytač hadů. K tomu navíc celou dobu vyhrává úžasný soundtrack, který jen podtrhuje to dokonalou atmosféru svobodomyslnosti a nezávislosti, kterou je ten film prostoupený. A ti policajti tam, to jsou fakt supi, zlí a odporní parchanti, nad kterými si jde jen uplivnout; jak se na konci houfují všechny ty slepice navlečené v těch příšerných policejních mundúrech a sledují polohu Kowalskiho auta na jakési primitivní skleněné mapě (btw. dost by mě zajímalo, jestli tehdejší kalifornská dálniční policie byla skutečně vybavená takovým zařízením, nebo to byla jen fantazie filmových tvůrců), má to v sobě neskutečnou zlověstnost, která člověka úplně omračuje. Snad jedinou výtku, kterou bych k tomu filmu měl, spatřuji v tom, že byl natočený 2 roky po Bezstarostné jízdě, a z toho důvodu může působit trochu jako její epigon. Alespoň mně osobně přijde podobnost obou filmů nepřehlédnutelná, ale možná to bylo prostě tou dobou, že přála vzniku takových filmů, a oba mám rád úplně stejně. Nobody knows, nobody sees, 'til the light of life stops burning, 'til another soul goes free.. (05.03.2012)

Dnes ráno jsem čekala na autobus - špunty se System of a Down hluboko zaražené v uších, 15 minut času do příjezdu plechové krabice s číslem 45. Měla jsem na vybranou, jak zaměstnat svůj zrak: A) čučet na množství projíždějících aut, jejichž řidiči obvykle nezaregistrovali, že jsou v obci a nájezd na dálnici je zhruba kilák daleko; B) vytáhnout z batohu knížku a z automobilové dopravy si "užívat" akorát ten bordel ve vzduchu. Zvolila jsem B, tedy výrazně zábavnější variantu, než poulit bulvy na pohyb smradlavých miláčků na dvou, čtyřech či více gumách. A proč se vám s tím svěřuju? Protože včera před usnutím jsem měla podobný výběr - číst si, nebo zírat na to, jak v televizi nějaký mamrd řidič jede jako hovado a jede a jede a jede a jede, furt jede a odmítá policajtům zastavit, na silnicích vyrábí nebezpečné situace a jede a jede a k tomu mu z rádia pouští fláky ze 70. let nějaký slepý černý DJ. Vydržela jsem to 30 minut, pamětliva zdejších vysokých hodnocení, pak jsem nelítostně zmáčkla čudlik na bedně a přes stránky papíru vklouzla do úchylného světa Clivea Barkera. Bylo to skvělé rozhodnutí, akorát mělo přijít o půlhodinu dřív. Zdržím se hodnocení, ale víc jak 2* bych asi nedala (za předpokladu, že celý film byl takhle o hovnu). Otázka pro slintaly: jak by se vám líbilo, kdyby vás ten "borec" v Dodge Challengeru donutil udělat s vaším autem kutululů po silnici - jen proto, že má krizi středního věku nebo nemůže nohou našmátrat pedál brzdy? (24.05.2011)

Neviem do akej miery chceli tvorcovia z filmu spraviť to, za čo je nakoniec mnohými divákmi považovaný, pretože z tohto príbehu mi prišlo dosť nejasné akým smerom sa chcel uberať. Celú pointu hlavnej myšlienky má vlastne na starosti len záverečná scéna a posledných pár minút. Inak sa počas celého filmu takmer vôbec nestretávame s budovaním charakteru hlavnej postavy, ktorá je napokon predstavovaná len skrz slepého moderátora v rádiu, či policajné vysielačky. Uháňanie po cestách, naháňačky s policajtmi a vlastne všetky scény Kowalski versus polícia sú veľmi dobré, ale inak mi film ako celok neprišiel nijak prevratný ani nápaditý. 70%. (17.10.2010)

Chlap nasedne do bílého sporťáku a jede. Staví se pro prášky, aby neusnul a jede dál. K tomu ještě slepý černoch v rádiu a máte celý Vanishing Point. Na první pohled určitě, na druhý je to dlouhá cesta posledního kovboje na svém bílém oři, který se rozhodl pro cestu bez návratu. Stejně tak jednoduché, jako zábavné, ale smát se určitě nebudete. O tom Vanishing point vůbec není, ale to sami poznáte, až nasednete vedle bývalého závodníka a projedete se po nekonečných poloprázdných silnicích Ameriky... Třešničkou na dortu je dokonalá kamera. (05.08.2009)

„Vypusťte hady!“  Šedesátá léta musela být v mnoha ohledech krásná, ale přinesla ke konci dekády rovněž trpká vyústění předchozího uvolňování svobody. Objevují se pocity těžké deziluze, třeba i pro nejednoho navrátilce z Vietnamu, na povrch po utichlých protestech proniká stále větší bezmocnost vůči nadřízenému systému. Když si Barry chvíli povídá během jízdy s náhodnou stopařkou v autě, z jeho hořce smutného projevu a očí lze vyčíst tolik zklamání z vlastního života i světu kolem. Definitivně jsem začal k dříve místy nesympatickému pirátovi na amerických dálnicích nalézat nejen plné pochopení, ale i kus sympatií. Vzhledem k tomu, že už jsem dříve viděl Sváteční vyjížďku i Bezstarostnou jízdu, začínal jsem tušit podobně tragický závěr, ale tady jakoby zase dostal jiný rozměr. Na koho jsem byl ve výsledku nečekaně více naštvaný? Na chlápka, který skutečně perfektně umí řídit a tak si prostě z rozervanosti své duše vyjede ve svém auťáku na plný plyn přes pár států, často i záměrně mimo hlavní provoz podél pouště, aniž by tím někomu regulérně ublížil? Nebo na řadové zástupce systému, tohoto muže honící pro nějakou pokutu a dopouštějících se během toho nejen stejného počínání, ale v závěru majících i podíl na úmyslném zavinění smrtelné nehody, neřku-li provedení kolektivní vraždy? Aha... Nenápadný, ale silný smutný odkaz se nakonec ukrývá v tomhle snímku, který se dlouhou dobu tvářil jako samoúčelná přehlídka automobilových honiček... a dokáže cosi o atmosféře tehdejší doby říct. Ty honičky jsou skvělé, ale jinak mi první polovina připadala natáhlá, místy i monotónní (a otravný DJ mi občas šel na nervy), až jsem chvíli měl navzdory té podmanivé nezávislé atmosféře dost rozporuplné pocity. Ale od romantického flashbacku na pláži a následné zastávky v poušti, kdy děj obohatí daleko pestřejší zážitky hlavního hrdiny a konečně se o něm začínáme ve střípcích dovídat něco víc, mě to stále víc a víc dostávalo do transu a dočkal jsem se zážitku... i s poselstvím. Líbily se mi i tři krátké, ale pro objevení duše celého filmu zásadní romantické scény, doprovázené dojemnou hudbou. [75%] (09.09.2022)