Reklama

Reklama

Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka

  • Česko Klíč k určování trpaslíků aneb poslední cesta Lemuela Gullivera (viac)
Česko, 2002, 58 min

Réžia:

Martin Šulík

Predloha:

Pavel Juráček (kniha)

Scenár:

Jan Lukeš

Kamera:

Martin Štrba

Hudba:

Luboš Fišer
(ďalšie profesie)

Obsahy(1)

Dokumentárny film Martina Šulíka je emocionálne silným pohľadom do "vnútra" jedného z najväčších filmárov šesťdesiatych rokov, duchovného a myšlienkového hýbateľa a jednej z najdôležitejších osobností československej novej vlny - scenáristu a režiséra Pavla Juráčka; Skrz zápisky z Juráčkových denníkov, ktorých sa v jeho pozostalosti našlo 33, je vystavaná veľmi presvedčivá a mrazivá mozaika tragického osudu nesmierne talentovaného, no vnútorne rozorvaného človeka, ktorého zničila normalizácia. Duševný portrét Pavla Juráčka je nielen silným filmom o "utrpení výnimočného človeka" zničeného nevhodnou dobou a nepochopením, ale tiež sugestívny pohľad na absurdnosti normalizácie a obdobia, ktoré po nej nasledovalo, z pohľadu jej priameho účastníka a obete týchto bizarných okolností a historických faktov. (Jordan)

(viac)

Recenzie (43)

Cival 

všetky recenzie používateľa

Mistrovské dílo, které nesmazává rozdíl mezi dokumentem doby a hraným filmem 21. století jen kvůli manýristickému uspokojení. Náladově vycizelovaná esej o bezútěšnosti šedesátých let totž nezasáhne jen zasvěcené a filmové fanoušky, ale každého, kdo není lhostejný vůči lidské hlouposti, zkázonosné ideologii a davové psychóze devastující to nejlepší z lidství. ()

kaylin 

všetky recenzie používateľa

Dobrý film, ale jsem si skoro jistý, že i v té deníkové, tištěné podobě, by ty zápisky byly zajímavé, možná ještě zajímavější, než v tomhle provedení. Ale nejspíš je stejně nikdy číst nebudu. Život Pavla Juráčka rozhodně nebyl jednoduchý a je plný zajímavých zvratů, ale tenhle film mi k jeho minimálnímu poznání stačil. ()

Reklama

Lynn 

všetky recenzie používateľa

Než jsem měla možnost vidět ve Filmovém klubu na ČT2 Juráčkovu "Postavu k podpírání" a tento dokument o něm, prakticky jsem ho neznala. Ale od 4.8.2005 (kdy jsem tento dokument viděla) lituji, že takových Juráčků a Šulíků není víc.Vynikající polohraný dokument, u kterého bylo nejlepším nápadem nechat ho celý komentovat hlavním protagonistou (jakoby Juráčkem samotným), o výrazné postavě české Nové vlny. Velká škoda je, že toho Pavel Juráček nemohl ve svém životě natočit více. ()

Matty 

všetky recenzie používateľa

Iniciační dílo pro ty, kdo Juráčka zatím přečteného nemají, neocenitelný klenot pro diváky, kteří ve světě jeho deníků pár měsíců strávili. Kombinace hraných a dokumentárních záběrů vyvolává pocit, že sledujeme autentické vzpomínky, respektive rodinný film (čemu přispívá i obsazení jeho syna do hlavní role). Film natáčený v určité době a v určité náladě, jejímuž navozování vydatně pomáhá hudební stopa s opakujícími se motivy a potenciálem zaklít vás do stejně neutěšivého, snově reálného prostoru, v němž byly deníky psány. Čtené slovo nabourává pro rodinné filmy příznačnou idyličnost zachycených obrazů, poskytuje k nim korekční komentář, prozrazuje, co se skrývalo za neškodným zevnějškem. Ne všechny hrané záběry svým charakterem na druhou stranu odpovídají rodinnému filmu a nabízí se rovněž otázka, kdo materiál pořídil, pokud před kamerou vidíme všechny členy rodiny - jde tedy spíše o Juráčkovy oživené vzpomínky, jimž byl coby nejadekvátnější přiřknut právě formát amatérského filmu. Vzhledem ke komplikované, totálně nezařaditelné povaze Pavla Juráčka považuji za Šulíkův mimořádný úspěch už to, že dokázal výjimečnost této Osobnosti nové vlny (a české kultury vůbec) alespoň nastínit. K lepšímu pochopení sáhněte po monumentálním Deníku. Pak se k dokumentu vraťte a žasněte dvakrát tolik. Mi naskočila husí kůže po prvních slovech. Tak výstižných, nezjednodušujících a smutkem prodchnutých, jako většina toho, co Juráček napsal. 90% Zajímavé komentáře: Jordan, Nick Tow, vypravěč ()

Aelita 

všetky recenzie používateľa

V pozůstalosti Pavla Juráčka se našlo 33 deníků. Slovy samotného jejich autora je deník "výborné hygienické zařízení" za předpokladu pravdivosti k sobě samému. Kritičtí a zároveň přecitlivělí intelektuálové jsou lidé, které dojímá vlastní inteligence, emoční křehkost a vlastní obraz světa – to vše přes prizma sebe sama. Pavel Juráček je typický člověk, pro kterého je nejdůležitější on sám a jeho činnost, ačkoliv je přesvědčen, že žije pro jiné lidi a miluje je víc než sebe. Jeho plusem je však aspoň to, že si mnohé věci o sobě uvědomuje a dokáže je pojmenovat. Vystihuje to citát z deníků, kterým Juráček komentuje celou společnost, pokud se ten výrok vztáhne i na samotného autora: "Velice to připomíná můj úmysl vytvořit obraz společnosti rozkládající se zevnitř následkem špatně chápané demokracie." Tolik k osobnímu a profesnímu životu autora, který tento film zachycuje v citovaných pasážích z Juráčkových deníků. Mnohem věcnější a o to přínosnější jsou však jeho dobové poznámky a postřehy týkající se kinematografie: 1) "V těchto letech je na filmu takové tempo, že se to dá vydržet poctivě tak 5, maximálně 7 roků. K 35 budeme vyřízení a pes po nás neštěkne. Nanejvýš se o nás budou učit na filmu československý film 60. let."; 2) "V minulých dnech jsem někde četl zajímavou větu: Francouzský režisér tvrdí, že skutečné filmové umění vznikne teprve tehdy, až vyroste generace vychovaná výhradně fotografiemi a obrazovými seriály. Lidé budou přijímat veškeré informace prostřednictvím obrazů. Bude to mít za následek neobyčejně rychlý vývoj nové estetiky. Možná že obraz, jak mu dnes rozumíme, je něčím strašně primitivním ve srovnání s obrazem, s nímž budou zacházet příští lidé. Před půlrokem jsem se trápil nad prvními stránkami Gullivera. Poprvé, co se zabývám filmem, mi začala překážet slova. A já zjišťoval, že nejsem schopen napsat to, co si představuji. Film a psané slovo jsou v antagonistickém konfliktu a já se bláhově pokouším jej překonávat. Nejasně tuším, že se Max Linder, Harold Lloyd a Charlie Chaplin dělali nejsvobodnější film v historii, avšak stále se přesvědčuji, že jejich způsob je zakletý do 20. let a zůstává neopakovatelný. Narozdíl od filmových revolucionářů si myslím, že budoucí film bude prostý."; 3) "Ve srovnání se standardem hollywoodských westernů jsme diletanti. Československý film nikdy nebude světový, dokud neovládne řemeslo. My jsme zatím jenom kuriózní. Jsme v módě. Vzrušujeme snoby, intelektuály a odborné publikum, ale to je všechno."; 4) "Co z nás chtějí udělat? Předcházejícím generacím dávali státní ceny a nás chtějí zkurvit za dolary." (konec citátů). Porovnání těchto slov se současným stavem ukazuje, že minulé generace dokázaly předvídat možné trendy a jejich důsledky, což napovídá, že ani dnešní prognózy nemusí být chybné. A navíc stále používáme věci, které existovaly již dávno. Juráčkův výrok "Já nepíšu, já montuji hodinky s vodotryskem" svědčí o tom, že filosof Václav Bělohradský, který přirovnal dnešní konzumní civilizaci k člověku, jenž chce hodinky s vodotryskem, tento termín nevymyslel, jen použil již dříve používaný výraz z 60. let. ___ Hraný dokument ze střípků osobního světa nejméně přizpůsobivého a nejméně spokojeného režiséra nové vlny. () (menej) (viac)

Galéria (8)

Zaujímavosti (3)

  • Doprovodný hlas v příběhu patří Markovi Juráčkovy, který je synem Pavla Juráčka. Marek Juráčka si ve filmu svého otce současně také zahrál. (Terva)
  • Snímek byl natočen na motivy deníků Pavla Juráčka. (Terva)

Reklama

Reklama