Blok 99

Unikátní film bez kompromisů, u něhož nevím, k jakému jinému snímku bych ho /atmosférou/vyzněním/feelingem přirovnal. To se v časech dnešní kinematografie moc často nestává. Hlavní postava vypadá jako "trumpovský redneck", fór je v tom, že když od něj v úvodu čekáte chování, které by předsudečně odpovídalo jeho vizáži, nedočkáte se, poněvadž vás překvapí tím, že je v něm víc, mnohem víc. Druhý fór je v tom, že se i přesto jím činěného násilí nakonec dočkáte. A to v takové míře a tak zvláštně podaného, že má skoro až transcendentální účinek. Ono to totiž vypadá nefilmově. Celý snímek má relativně ošklivou kameru (digitální barvy, nepříjemné a nezvyklé úhly), při bojových scénách se skoro nestříhá a nezřídka jsou snímány nepřirozeně velké celky, gore rovněž vypadá jinak než v jiných filmech. Ale jako - já skutečnou rozšlapanou lebku nikdy v životě neviděl - a to, že tedy vypadala jinak, než v miliardě jiných filmů, mi dávalo pocit, že ji možná poprvé vidím... Spíš než film mi tedy Brawl in Cell Block 99 připomínal velice realistický sen, který se čím dál víc mění na noční můru, do které se člověk noří hlouš a hloubš. Každopádně jeden z filmů roku. (14.10.2017)

„Nápravné zařízení Redleaf je věznice s maximální ostrahou. Já ale preferuji jiný výraz. Takový, díky kterému si uděláte jasnější obrázek. Věznice s minimální svobodou. Když budete dělat potíže, vaše minimální svoboda se ještě zmenší. Na tak malou, až bude skoro mikroskopická. Rozumíte mi?“ Stejně jako v předešlém Kosti a skalp si Zahler jede to své pomalé tempo, zas má k dispozici vcelku velkorysou stopáž, a přesto mě nestačil ani na chvilku začít nudit. Člověk tak může v klidu poznat hlavního hrdinu a začít mu fandit, a alespoň trošičku se naladí na následné čekání ve vězení. Ačkoliv ve své podstatě je to jen past na diváka, protože Bradleymu brzy začne docházet to, čeho má zdánlivě ze všeho nejvíc…čas. Vaughna mám spojeného s jiným typem rolí a upřímně řečeno i kvalitami. Tady jsem ho však opravdu „žral“. A maximálně jeho postavě fandil, protože peklo, které zažívá, se stále víc stupňuje. Pak najednou přijde telefonát a už je vše jasné…Zahler znovu nekompromisní a vyžívající se v brutalitě. A já ho zas odměním solidními 4*. (27.01.2018)

// Na rozdíl od Bone Tomahawku dost pomalý a skoro až nedivácký, s přibývající stopáži ale přichází zápletka (jen nad ní nesmíte moc přemýšlet) i násilí a vše směřuje do povedeného finále. Po jeho knížce a filmovém debutu jsem od Zahlera čekal maličko víc, nicméně jako důkaz, že koule má tenhle režisér fakt velký, to stačí bohatě, to zase jo. 7/10 (14.10.2017)

Nová definícia surovosti na poli kinematografie, ktorá ovplyvňuje a mení popkultúrne trendy. Alternatívna podoba superhrdinských svetov s alfa avengerom proti svojej vôli, gradujúca vzrastajúcim násilím a súčasne postupovaním do až surealisticky zobrazeného prostredia súčasných väzeňských prostredí. Sociálna otupelosť je v tom ešte stále cítiť (narážam na Bone Tomahawk), ale tentoraz je za priamočiarou brutalitou dobrý úmysel. Ochranársky. Ako najtemnejšia strana poetického Drive, zdesaťnásobená a dve hodiny smerujúca do stále hlbšieho pekla. Vaughnova životná rola, za ktorú by mal Zahlerovi sakra ďakovať. Ale minimalistická, na Oscara to nebude. Tam má nomináciu pravdepodobnejšiu z mrtvých vstalý, labužnícky exhibujúci Don Johnson. Finále vo mne vzbudilo rovnakú eufóriu z dosiaľ nevideného, ako kedysi Pulp Fiction. Pre tarantinovcov a vyznávačov originálnych vízií podsvetia a zločinu minimálne film roku. [Sitges FF] (11.10.2017)

Zahler umí psát; a to scénáře i knihy. Proto je zarážející, že tentokrát ho tolik zrazuje právě psaní. Zatímco první polovina (a speciálně pak prolog) si dává načas opodstatněně, aby dodala pořádné maso motivacím a pod povrchem bujícím běsům Bradleyho "Hulk" Thomase, tak druhá od vstupu do systému to celé zazdí. Postavy jsou v ní ploché až nechtěně směšné, akce je pomálu (což špatně není) a je až neumětelsky pomalá (což špatně je), děj pak absentuje zcela, lokace věznic jsou pak přesvědčivé asi jako předvolební sliby. Místo přímočaré údernosti (zúročující důsledně budované Bradleyho motivace) se začne sázet na až absurdní u-t-a-h-a-n-o-s-t. Nikoli však stylovou, která by budovala tenzi ticha před bouří či se věnovala postavám, ale nadbytečnou, kdy mělo skončit pěkných pár desítek minut ve střižně. A o co více je Vaughn v úvodní civilní "d'onofriovské" poloze respekt budící, o to méně mu to sedne v následné muklovské poloze mlátičky jedoucí v napřesdržkuvšem módu Michaela "Bronsona" Petersona. Prostě tuctový grindhouse, kterému hraje do karet, že tu dlouho žádný seriózně míněný nebyl. (15.10.2017)