Milovníci hudby

Veľmi príjemné prekvapenie. Ako fanúšik Kena Russella a aj čiastočne vážnej hudby (Nikdy som neprenikol do toho žánru na toľko ako by som chcel) som si nevedel predstaviť ako môže tento mix fungovať. Čakal som, že v tomto životopisnom filme sa Russell uzemní alebo minimálne štúdio mu zatrhne jeho extrovertné-kontroverzné vízie ktoré z negatívnych pocitov vytvárajú hmatateľnú hrôzu. Šialené vizuálne spracovanie fantázie, snov, túžob ma počas sledovania fascinovali. Celé dokopy mi to sedelo. Hudba, kamera, príbeh. Po prvotnom príjemnom šoku som si uvedomil, že v podstate sa nemám čo čudovať. Príbeh skladateľa ktorý je homosexuál a svoj spoločenský status sa snaží zachrániť v manželstve zo ženou a pri tom sa opúšťa v litroch alkoholu, nemá mať žiadne konzervatívne spracovanie. (25.11.2021)

První ze série Russellových biografií slavných hudebních skladatelů svojským způsobem prezentuje život a dílo Petra Iljiče Čajkovského (následoval Mahler a Liszt). Ve snaze barvitě nám vylíčit mistrovy vnitřní démony, odhodlal se režisér k lehce zmagořenému (pro něj později tak typickému) přístupu. Flashbacky, reminiscence, noční můry – to vše vře v jednom kotli a ďábelskost situací drží těsně před hranici nesnesitelného Čajkovského hudba. Od vašeho vztahu k ní se pravděpodobně bude odvíjet vztah k samotnému filmu. Nemohu posoudit, kde končí jakž takž věrné zaznamenání životních osudů a začíná Russelův vlastní vklad, zahrnující rovněž jakousi autoreflexi (konzervativci nepochopený umělec, který si vždy stál za svým), tu hudbu mám ovšem rád a nečinilo mi potíže nechat ji po dvě hodiny znepokojovat mou jinak klidnou duši. 80% (30.09.2008)

Poněkud fetišisticky symbolický instruktážní film o tom, proč se homosexuálové nemají ženit. Spojte chandru široké ruské duše s homosexuální vykořeněností, umocněte to rozervaným nitrem umělce a přidejte společenské poměry nepříliš nakloněné nekonformním individualitám. Vše smíchejte a vložte do rukou 43letému režisérovi a koproducentovi Kenu Russellovi (jinak také fotograf, tanečník, profesionální voják, scénárista, herec, kameraman, střihač, zvukař - co všechno ten člověk za život nedělal). 36letému homosexuálovi Richardu Chamberlainovi svěřte hlavní roli a je vymalováno. O zbytek se postará fantastická Čajkovského hudba. (11.08.2012)

Ľudia nadradzujú intímny život človeka nad jeho ľudské či dokonca umelecké kvality. Človek je zbytočne veľkým géniom, keď nemá „ten správny“ intímny život. Práve takúto nebotyčnú stupiditu nám chce režisér pripomenúť a keďže ľudia sú sprostí stále, film na aktuálnosti nič nestráca. Máte radi hudbu z Labutieho jazera? Potom by vám nemalo vadiť to, či Čajkovskij šukal s veveričkou (alebo kým). Presne táto otázka a táto odpoveď bola motiváciou k vzniku filmu. Russellova záľuba v iracionálnych víziách sa tu kongeniálne snúbi s Čajkovského dekadentným romantizmom (i keď je pre mňa záhadou, prečo sa nazýva dekadentný). Výprava a kostýmy sú skvostné, flashbacky vytvárajú dostatočný priestor na uplatnenie nádhernej hudby. Postupne do idylického príbehu preniká nemilosrdný naturalizmus, ktorého scény akoby maľoval Henri Gervex (Návrat z bálu, 1879 alebo Milenecká hádka, 1887), no a k záveru už režisér usúdil, že nastal čas byť k divákovi nemilosrdný. Tak mu treba. (10.09.2022)

Russell mě nezklamal. I když znám většinu jeho filmů, tenhle jsem odkládal poměrně dlouho. Zpočátku téměř cukrkandlový příběh se promění ve sled bizarností (jak jsem očekával a těšil se) končících opravdu krutě. Chamberlain ztvárnil mistrně muže bojujícího se svou sexuální orientací (snad i proto, že sám s ní téměř celý život bojoval), muže, který by se tak rád změnil, ale který nakonec pochopí, že to není možné. Sledujeme, jak se láska mění v nenávist. Jak ti, co ho milovali a jeho lásku nezískali, jej zavrhnou a chtějí ho zničit (v závěru jej symbolicky ostřelují děly, pak však sami přicházejí o hlavy, které jim dělové koule utrhnou - moc pěkné). Filmem prolínají působivé videoklipy s ukázkami Čajkovského tvorby. Russell je mistrem obrazu a fantazie. Oku lahodící kompozice prostřených stolů, květin a hořících svícnů střídají obrazy hnusu a zkázy. Scéna z Labutího jezera, kdy postavy tančí na břehu a za nimi se na hladině protahují labutě (jak je zatraceně přinutili?), je naprosto perfektní. Drsné drama protkané sny a vzpomínkami plné krásy a hnusoty zároveň... (27.02.2014)