Re: Zero kara hadžimeru isekai seikacu

Druhá série Re:Zero mě ve výsledku opět hodně potěšila. U první poloviny jsem si ještě nebyl příliš jistý, přeci jen mi přišel celý tenhle arc hodně natahovaný, hrdinovi neustále házel autor další a další klacky pod nohy a tak se z toho Subaru občas sypal tak intenzivně, že i u mě ztrácel plusové body (což se mi v první sezóně nedělo). Na druhou stranu se v první polovině ukázalo, jak moc dokáže být tohle anime zajímavé a emotivní, když hrdina trpí a opakovaně umírá, protože tudy cesta nevede. Fakt, že se podařilo autorovi mě skoro až přesvědčit, že všechny tyhle problémy a komplikace hned na několika frontách nemůžou mít vlastně ideální řešení, mě docela nabudil a probudil můj zájem o to, jak tohle vlastně dopadne. No a z výsledku jsem potěšený. Vše fungovalo tak jak mělo! Emoce, příběh, atmosféra, akce i čiré nadšení, když mi v určitý moment došlo, že tohle je ten run, kdy se vše začne rozplétat, mi vynahradily všechny mé obavy a způsoby, jak se jednotlivé problémy řešily mi také přišly ve většině případů hodně sympatické a uvěřitelné. Vztahy mezi postavami se díky tomu příjemně rozvíjeli, charaktery se měnily a vše bylo tak hezky pospojované dohromady, že jsem si především tu druhou polovinu opravdu hodně užíval. Navíc se jasně ukázalo, že Re:zero není žádný prvoplánový příběh. Tappei Nagatsuki je totiž jeden z těch autorů, co má vše do detailů promyšlené a já přesně tento styl tvůrčího psaní hodně obdivuji, protože ho sám moc neumím. Pro přesnější vysvětlení - když něco píšete, tak máte nějakou svojí metodiku a ta se u různých lidí často výrazně liší. Když pominu kopírky, kdy si jen autor někde něco půjčí, upraví a lehce předělá a vydává to za nový příběh (a tak třeba vzniká již stá variace na ohraná témata, jako třeba speciální akademie...), tak mi zbývají především dva hlavní přístupy. První je to, co praktikuji já. Nastavím si nějaké obecné body o čem chci psát, sednu a píšu. Tak vznikají komentáře na první dobrou složené z nápadů a postřehů, tak jak mi zrovna lezou na mysl. U hodnocení filmů je to použitelné, ale pokud píšete složitý příběh (román, novelu atp.), tak si nabíháte na to, že vám dojdou nápady (a nastoupí osvědčená klišé aniž by vám to došlo), budete porušovat pravidla, která jste si v tvůrčím opojení vymysleli, budete si protiřečit atp. a příběh se nakonec dostane někam, kam by vás na začátku ani nenapadlo... No a pak jsou lidi, kteří před tím, než něco napíší, tak si v hlavě složí celý příběh, znají začátek i konec, rozvrhnou si jednotlivé velké zvraty, ke kterým se potřebují dostat, definují si všechny postavy, jejich charaktery, vzájemné vazby, stejně tak si nastaví pevná pravidla pro svět a jeho chod. Prostě si udělají jasnou kostru a zásady i pro vše kolem, než sednou ke klávesnici a začnou vůbec něco tvořit a pak jen vše plní vatou a hledají nejzajímavější spojnice, mezi jednotlivými body příběhu. Z toho pak vznikají díla, kde do sebe vše zapadá a když se podíváte v půlce příběhu na nějaký zvrat a konfrontujete ho s tím co se dělo na začátku, tak najdete různé drobné náznaky, že to vlastně k tomuhle spělo, jen jste si toho třeba hned nevšimli, vše vám přijde provázané, smysluplné - jedním slovem promyšlené. No a pak už to je jen na autorovi a jeho schopnostech, jak efektivně a originálně dokáže se svojí osnovou pracovat a jak silně vás do své vize dokáže vtáhnout. Tohle systematické psaní se dá dohledat i na některých ČSFD komentářích, kde vidíte, že má autor nějakou svojí kostru, kterou v každém příspěvku pevně dodržuje, má systém, jak, co a kdy hodnotit a tak na nic pro něj důležité nezapomene a vy přesně víte, co od něj můžete čekat a co vám chce sdělit. Namísto toho já tu teď jen dobrých pár minut plácám off topic ve snaze vysvětlit, že mám rád promyšlené příběhy, jaké si v hlavě stvořil třeba G.R.R. Martin, George Lucas a mnozí další... No a stejně tak mě definitivně přesvědčil o své vizi i Tappei Nagatsuki a já si jí užívám a těším se, až mi ukáže, jak to má vymyšlené dál. Další věc, která mě tu nadchla jsou rozmanití a zapamatovatelní záporáci i monstra, s tím že především Oousagi je pro mě, jakožto milovníka Monty Python and the Holy Grail, něčím božím. Navíc když máte pořád rádi většinu hlavních charakterů a tak si Subaru všechny ztracené body z momentů, kdy se mu nedaří, dokáže během pár minut zase nahrabat zpátky, když se mu dařit začne, Beatrice je roztomilá a z předposlední episody máte dojem, že vám v pokoji zase někdo krájí cibuli, Ram je stále fajn, Otto je legenda, oblíbíte si i novou sourozeneckou dvojici, chápete proč je Echidna pro mnohé tak přitažlivá a zajímají vás i další čarodějky, Emilia konečně začne dospívat, takže vám už ani tolik nevadí a ze všeho nejvíc jste přesvědčeni, že nejlepší ženský charakter a MVP je jednoznačně už druhou sezónu po sobě Patrasche, pak není co řešit. Jediné, co mi tu ještě zbývá zodpovědět, je ta zvláštní otázka, usazená hluboko v mé hlavě, která mě v druhé sérii tak trápí - Kdo je REM? Aspoň, že o hodnocení mám jasno - pořád 9,2/10. (26.03.2021) (menej) (viac)