Umberto D.
Umberto D.
Umberto D.
Réžia:
Vittorio De SicaScenár:
Cesare ZavattiniKamera:
G.R. AldoHudba:
Alessandro CicogniniHrajú:
Carlo Battisti, Maria Pia Casilio, Lina Gennari, Ileana Simova, Lamberto Maggiorani, Memmo CarotenutoVOD (3)
Obsahy(1)
Intímny a tragický príbeh Umberta D., penzionovaného úradníka, ktorý zo svojej penzie sotva vládze uživiť sám seba, nieto ešte svojho milovaného psíka Flicka. Dej filmu zachytáva postupné vytláčanie starého a osamelého Umberta na okraj spoločnosti - neustále hádky s jeho domácou, ktorá zvyšuje nájom, choroba, ktorá ho zavedie do nemocnice a nemá na lieky. Keď už nevie, ako ďalej, rozhodne sa dobrovoľne odísť z tohto sveta, no obáva sa o Flicka. Verný psík ho však neopustí a Umberto D. sa tak vďaka nemu vráti do života. Film zachytáva pálčivé sociálne problémy povojnového Talianska, je portrétom súdržnosti chudobných ľudí, ale aj bezcitnosti a povrchnosti zámožnejších vrstiev. Jedno z najvýznamnejších diel talianskeho filmového neorealizmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (82)
Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. ()
Depresívny film, jedno z kľúčových diel talianskeho neorealizmu ma príliš neoslovil napriek tomu, že sám som už dôchodcom. Oceňujem výborný výkon neherca Carla Battistiho a samozrejme aj jeho nadaného psíka Flicka. Ale to je aj všetko. Uznávam silnú emociálnosť filmu, verím, že situáciu tejto skupiny obyvateľstva v povojnovom Taliansku zobrazil vierohodne, ale ... ()
Přiznám se, že jsem pro sebe De Sicu po zklamání ze Zlodějů kol poněkud odepsal. Umberto D. ale podstatně zlepší moje mínění. Neorealismus mi sice stále coby doktrína přijde poněkud otravný, ale eskapády Umberta a jeho voříška dokázaly poněkud nahlodat i moje okoralé srdce. A své dílo odvedla i famózní kamerová práce. A už poněkolikáté jsem byl nucen přemýšlet, kterého poblouzněnce napadlo, že většího realismu lze ve filmu docílit obsazením neherců, jejichž tápání v projevu vždy (až na drobné výjimky) jen zvýrazňuje fikcionální charakter filmu. ()
Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. ()
Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. ()
Reklama