Na streche

Jiří Mádl si za téma svého druhého filmu zvolil mezilidské vztahy v době, kdy se lidé spíš uzavírají do svých malých mikrokosmů (Facebook ovšem ve filmu ale paradoxně slouží k tomu, že hrdina znovu naváže kontakt s vnějším světem). Zosobněním naštvanosti na rychle se měnící svět je devětasedmdesátiletý učitel češtiny v důchodu. Většinu potřebných informací o něm se dozvíme z několika úvodních záběrů, příkladně využívajících vypravěčské zkratky. Škoda, že ne všechny z motivů představených na začátku kvůli charakterizaci hlavního hrdiny jsou později rozvedeny. Důsledněji Mádl pracuje pouze se skutečností, že Rypar dříve učil češtinu. ___ Je sympatické, že Rypar přes své předsudky, shrnuté do věty „Falšujete tenisky, neplatíte daně“, přistupuje k novému nájemníkovi poměrně chápavě. Nenaplňuje tak bezezbytku stereotypní roli zapšklého stárnoucího xenofoba (viz třeba švédský Muž jménem Ove). Stejně tak se scénář, balancující vyjma občasných úletů na pomezí dramatu a komedie, vyhýbá jiným zjednodušením učiněným „populisticky“ pouze kvůli komediálnímu efektu. Způsob, jakým Rypar mladíka obeznámí s faktem, že nemůže opustit jeho byt, protože by jej někdo mohl legitimizovat, má poněkud výhružný charakter a chvíli to vypadá, že se film překlopí do bytového psychothrilleru. Také později, když si na sebe oba muži začnou zvykat, se nelze zbavit nedobrého pocitu z toho, že starý bílý muž ve svém bytě odměnou za vykonávání domácích prací „hostí“ bezprizorného přistěhovalce. Vzhledem k tomu, že jej občas proti jeho vůli zamyká v pokoji a trápí jej s kondicionálem (i když Song má stále problém dát dohromady jednoduchou větu), nejde o úplně rovnocenný přátelský vztah, ale spíše o civilizovanější formu otrokářství. ___ Ještě víc nežádoucích konotací vyvolává Ryparovo laškování se sousedkou mladší o padesát let (kterou chce sice ve skutečnosti dohodit Songovi, ale řada „creepy“ scén vyznívá tak, že si na ni sám dělá zálusk), vyplňující prostřední část filmu. Právě na nikam nevedoucí podzápletce s mladým párem odnaproti se ukazuje nedomyšlenost vyprávěcí struktury, potažmo nezacílenost filmu, i další nedostatky. Vychází najevo plochost postavy Songa, o němž se na rozdíl od Rypara už nic nového nedozvídáme a který se nijak nevyvíjí a zůstává velmi pasivní figurou (ve vyprávění je primárně od toho, aby posloužil Ryparově dějové linii a pomohl odhalit, že Rypar má více vrstev). ___ Pochybnosti vyvolává také nekonzistentní charakterizace postav. Kde se například v deprimovaném Ryparovi, vykřikujícím ve slabší chvilce, že mu celý svět může políbit prdel, náhle vzala hravá stránka, projevující se lepením vzkazů na trsy „warholovských“ banánů? Pokud má na jeho psychiku takhle ozdravný účinek přítomnost Vietnamce, který mu snaživě luxuje koberce, není to z filmu zřejmé. Vzniká dojem, že tvůrci jen potřebovali nějakou neškodnou zábavou vyplnit cca čtyřicet minut filmového času před tím, než postavy nasměrují k novému cíli a nechají je posunout se v příběhu dál (Rypar sám příznačně v jednu chvíli pronese, že stejně nemají nic lepšího na práci). Nebýt registrace na Facebooku, která později vede k jednomu dojemnému setkání a milému cameu, postava sousedky, o jejíž hledisko je vyprávění (dosud vázané jenom na Rypara a Songa) rozšířeno, by ve filmu vůbec nemusela být. ___ Nevyrovnanost Na střeše se znovu projevuje těsně před koncem, kdy dochází k výraznému zpomalení a film udržující si dosud nadhled se stává silně sladkobolným. Konec ale přichází v dobře načasovaný moment, takže průhledná hra na divákovy city nestačí zkazit dojem z celého filmu. ___ Na střeše je snímkem mnoha rozporů. Vypráví sice dobově relevantní příběh o přátelství navzdory generačním, jazykovým i kulturním rozdílům, ale díky charismatu Aloise Švehlíka je přesvědčivější jako nadčasová výpověď o stáří a samotě v rychle se měnícím světě. Je to film o schopnosti přizpůsobit se změně i film o neochotě cokoliv měnit. Je mnohým zároveň a přitom toho v něm na sto minut stopáže není dost. Kdyby měl autor lépe ujasněno, kterým směrem chce vyprávění vést a které z jeho mnoha rovin více akcentovat, mohlo by jít o mnohem lepší film. 55% (08.02.2019) (menej) (viac)

Jiří Mádl a Alois Švehlík s mladým Vietnamcem na střeše dokazují, že to pořád jde. Na film Jiřího Mádla Na střeše s Aloisem Švehlíkem jsem se už dlouho těšil, ovšem kvůli úmrtí Jana Třísky jsem se bál, že film vůbec nevznikne. Podotýkám, že Na střeše je můj vůbec první film roku 2019, i když mohl být v premiéře už v létě (nebýt úmrtí Igora Hnízda) a na lvy soutěžit už za měsíc, ale nyní si tak budou Alois Švehlík a Jiří Mádl muset na svého českého lva ještě rok počkat:-). Na střeše je totiž vynikající a Tříska se musí tam nahoře usmívat a cením, že mu film v duši věnovali. Jirka Mádl, který mi kdysi podepsal fotku, natočil perfektní dramatickou komedii na úrovni Lepší už to nebude či klidně i těch Nedotknutelných. S prvním srovnáním je to skvělé, s druhým tady chybí trochu té dramatičnosti. A to ne ani tak v příběhu, jako v dialozích, které měl Jirka, především u profesora Rýpara udělat trochu tvrdší. Přeci jen ta lítost, kdyby Song skočil...no nevím nevím, a hlavně to, že si k sobě vůbec nehledají cestu, prostě se to stane a konec, ovšem pak by to zase možná ztratilo svou komediální upřímnost a lehkost. Ale trochu dramatičnosti v dialozích mi tam prostě chybí. Ovšem z hlediska dramatické komedie, já opravdu nemám moc co vytknout a jsem rád, že se podobný film v české kinematografii ještě pořád najde. Alois Švehlík Třísku nahradil skvěle a jde si pro lva. Výkon závěru kariéry:-). Jeho profesor je vtipný, tvrdý, upřímný, duchaplný, inteligentní, a ta gesta, to Švehlík prostě umí. Duy Anh Tran též skvěle doplňuje ústřední tandem a teda jede jedna báseň. Plus pár obličejů jako Jastraban, Dyk, který situaci pořádně zamíchá, ruská dívka či skutečný syn David Švehlík jsou nepostradatelnou součástí příběhu. Jiří Mádl vévodí zase scenáristicky. Režijně je ještě co zlepšovat, ale scénář, opravdu palec nahoru. Mádl skvěle pracuje s vizualitou, herci a skvostnou hudbou Reného Rýpara, možná trochu hůře se střihem, dialogy jsou umírněné, stejně tak samotný příběh a humor. Mádl by se v budoucnu měl držet svého autorského stylu, protože je vidět, že s ním dokáže vyrobit nádherné věci a plně ho využívá. Srovnávat něco s Gran Torinem, to bych úplně nedělal. Tady to s tím má společného možná trochu nerudného dědka a jednoho Vietnamce. Nepovažujte tenhle film za drama, jinak budete možná zklamaní, protože čisté drama to opravdu není. Je to drama-komedie, kterou bych pouštěl od rána do večera, s prominutím českým tvůrcům, jejichž filmy si hrají na komedii, leckdy dramatickou a jejichž tvůrci si myslí, jaké mají hlášky a humor. Ale opravdu nemají. Halda výmyslů, to je bohužel status dnešní české komedie, ať už romantické, tak podobně dramatické. Tohle je ukázka perfektního scénáře, skvělého obsazení, vše dělané s citem, jemností, žádný pokus o vtip, a když tak suverénně, a s tím, že ví kdy v čem přestat. Pro mě i pro Mirku Spáčilovou, zatím český film letošního roku, který, bojím se, že už nic nepřekoná. Ale nevadí. Stačí vidět v kině jeden takový film, abyste pochopili, že to pořád jde. Když je Mádl Na střeše, tak se to rovná 75%. Nejlepší scénu nedokážu určit, ale rozhodně podotknu scénu s policií, lasagnemi a večeří. Takže ty nejvtipnější, ale to je jen hrst dobrých scén z tohoto filmu. Konec není epický, ale i tak se dá:-). (09.02.2019) (menej) (viac)