Petrolejové lampy

Čepek sa v tomto filme chechtá rovnako imbecilne ako keď u Lipského stvárnil Einsteina. Až ma napadlo, že to je azda jeho normálny prejav radosti a začal som si priať aby bol už iba vážny. Jeho a Janžurovej herecké výkony sú ale skvostné a na diváka doslova vrhnú náklad nadčasovej depresie a osudovej bezvýchodiskovosti. Tentokrát nuda nehrozila a bezkatarzný záver iba potvrdil Herzovu povesť tuzemského majstra "všednej" hrôzy. (9.1.2016) (09.01.2016)

Herzovi se podařilo vystihnout svět secese bez tradiční škrobenosti a nostalgie - spíše ji pojímá jako povrchní pozlátko a manýru, nedokonale zakrývající špínu, pudovost a antiromantický pragmatismus. S rozsáhlého románu se mu podařilo vytvořit soudržný film, jenž jasně vyjadřuje základní myšlenky a v závěru velmi výstižně a emotivně vyjadřuje cit zlomené hrdinky. Umění filmové zkratky je zde bravurní, až někdy zamrzí přílišný spád a střízlivá snaha nenechat se příliš unášet situacemi - řada by si určitě zasloužila více rozehrát (včetně kontextu maloměsta, jež je po úvodní části odsunut silně do pozadí). Bohužel filmová stopáž je neúprosná a Herzova neúprosnost je i znakem režisérského umu. Rozhodně se nedá mluvit o "nedovařeném" díle, to by byla velkolepá urážka vzhledem k nádherné a přitom velmi funkční kameře, Fišerově nadpozemské hudbě, která dosahuje svého vrcholu v závěru, jež se obejde takřka beze slov a především k hereckým výkonům ústředníhu dua, které i v krátkých scénách berou dech nejdrobnějšími nuancemi a proměnami a nezaslouží si nic než absolutorium. (25.02.2008)

Po letech a opět nádherný zážitek. Nebeská hudba Luboše Fišera, impressionistické obrazy jak od Augusta Renoira - promenáda v parku jakoby mu ze stojanu vypadla, zhudebněné básně Františka Gellnera, Iva Janžurová dokazující, že není jen komediální herečkou ( byť to ukázala jak v Kočáru do Vídně, tak třeba v Čest a sláva) a Petr Čepek, který dle slov Juraje Herze poprvé skutečně hrál. Drama až baladických rozměrů, které citlivě na filmové plátno převedl Pan režisér společně s Václavem Šaškem. Ten v rozhovoru připustil, že natáčení neprovázely větší problémy, ovšem jedna scéna musela být vystřižena. Při schvalování se nelíbilo, že I.Janžurová odnáší nemocného P.Čepka na zádech ze skal, prý v tom viděli sexuální podtext...absurdní, jako tehdejší doba sama! A štěstí, že J.Herz neznal knižní předlohu, jelikož pak by možná nevybral I.Janžurovou, což by byla nenapravitelná škoda. A Pavla měl původně hrát E.Cupák. Herz se rozhodl pro Čepka, kterého narozdíl od Cupáka znal. (03.05.2011)

Hodnocení tohoto filmu jsem si musela hodně nechat projít hlavou.. Film mě totiž nadchl i zklamal zároveň..Nadšená jsem z výkonu Petra Čepka.. Neumím si představit, že by někdo takovou šílenou postavu dokázal zahrát lépe než právě on, je pro takové role jako stvořený! A jeho smích dodával filmu úžasný šmrnc. I Janžurová byla úžasná, docela mě překvapila tím, jak byla přesvědčivá a "skutečná".. Na druhou stranu mě zklamalo celkové pojetí filmu. Sice jsem nečetla knižní předlohu, ale vadilo mi, že dvě třetiny filmu byly o začátku vztahu a manželství Štěpy a Pavla a jeho nemoc autor filmu stihl vykreslit asi v poslední půl hodině.. Těšila jsem se na to, jak budou vykresleny jednotlivé fáze syfilisu a to, jak to ničí nejen postiženého člověka, ale celé jeho okolí.. Jenže právě to nejlepší bylo "vecpáno" do asi tří nepříliš dlouhých scén.. Ale za výkon Petra Čepka dávám tedy slabé 4*.. (21.03.2012)

Sugestivní zachycení kompletního rozpadu lidské osobnosti. Herz nenásilně vystihnul atmosféru té doby a obsadil soudobou hereckou elitu. Iva Janžurová v hlavní roli představuje typ emancipované ženské hrdinky, známé například z Truffautových Dvou Angličanek a kontinentu či Julese a Jima (nezapomenutelná Jeanne Moreau). Štěpa na rozdíl od výše uvedených více podléhá vlivu svého partnera, příliš silné osobnosti, aby s ním dokázala manipulovat, a sama se stává obětí. Petr Čepek má méně prostoru, ale více emocí – vystřídá snad všechny myslitelné polohy. Od neškodného blbce (už vím, od koho má Petr Rychlý ten stupidní smích), přes zákeřného despoty, po zdeptanou, smířenou trosku. Janžurová, stejně tak Čepek, hrají vyloženě na hraně, podobně odhalené city by se lépe vyjímaly na divadelních prknech, ale stále jsou přesvědčiví a právě oni přispěli k zarytí filmu hluboko pod mou kůži. Nápodobně kamera Doda Šimoniče, který se ani (a obzvlášť) ve tmě neztratí a silná (tu veselá, tu smutná) hudba Luboše Fišera. 80% Zajímavé komentáře: berg.12, Zuzanyje (16.05.2008)