Z Paríža do Paríža

Já prostě miluji francouzské filmy. Netuším čím to dělají, ale od klasických hollywoodských filmů nebo od Anglických se prostě liší a vždycky jsou tak krásně natočené s takovou lehkou atmosférou. Tenhle film není výjimkou. Při sledování filmu jsem měla pocit, jako bych tam byla s nimi a prožívala každý okamžik. Je neuvěřitelné čím vším si museli projít, aby se nakonec v pořádku dostali domů. Samozřejmě na konci filmu nechyběly slzy, ale to jsem celá já. (09.06.2017)

Když jdeš, nesmíš se otáčet, jinak si nabiješ.... Mám obecně moc rád filmy podle skutečných událostí, mj. i proto, že když je v nich člověk svědkem těžko uvěřitelných náhod, může si být skoro jistý, že to není žádná chyba ve scénáři. V příběhu židovským chlapců Maurice a Josepha, kteří doslova bojují o přežití, není o náhody a šťastná vyústění vypjatých situací nouze. Už ve vlaku z Paříže je před Němci zachrání jeden katolický kněz. Jiný kněz (biskup) zase dokáže nakonec přesvědčit nedůvěřivého nacistického velitele, že křestní listy, které mají dokázat že chlapci nejsou židé, jsou skutečně pravé. Kluci mají též štěstí, že při přechodu do dosud neokupované zóny na jihu Francie narazí na skutečně poctivého převaděče. Pomůže i doktor, který vydá potvrzení, že obřízka Josepha byla provedena ze zdravotních a nikoliv náboženských důvodů a následně mu zachrání život podáním silných léků. Zkrátka o setkání s dobrými lidmi není v tomto příběhu nouze a příběh nakonec skončí v zásadě dobře. I když čistý happyend v americkém stylu se nekoná. A to je asi dobře, protože by to už vážně bylo na úkor uvěřitelnosti. Ohromně silná pro mě byla scéna, ve které mladší z kluků Joseph prokáže, že i on sám je dobrý člověk, když po osvobození zachrání před lynčem francouzského kolaboranta, který aniž to tušil (protože sám byl antisemita), mu v závěrečných měsících války pomohl přežít. "Jsem Žid, jsem Žid," křičí ze všech sil Joseph, a prožívá přitom úžasný pocit úlevy, při němž se konečně po letech skrývání může přiznat ke své skutečné identitě. (04.06.2017)

vojnové udalosti a najmä prenasledovanie židov vo francúzsku videné a vyrozprávané očami mladšieho z bratov - hlavné postavy tohoto filmu. Detské - chlapčenské samopašenie vystriedali hrôzu a strach vzbudzujúpce osobné zážitky, čo viedlo k akejsi predčasnej vyspelosti až dospelosti chlapcov v ich reči, konaní i myšlienkových pochodov. Smutný dramatický príbeh. (30.06.2017)

V časoch takého Saulovho syna pôsobí Z Paríža do Paríža ako značne retro kúsok, ktorý sa ale nehanbí za svoju sentimentalitu, klasické rozprávanie alebo vlezlú hudbu. To by mi ani tak nevadilo, ak by tento košatý príbeh, hodný jednej seriálovej sezóny, nebol prerozprávaný ako z rýchlika. Občas som sa strácal v tom, kde sa zrazu postavy ocitli a prečo sú práve s tým, s kým zrazu sú a pred minútou ešte neboli. Ale je možné, že je to čisto iba môj problém a súvisí so sústredenosťou. Kažopádne pozerateľné, vyhýbajúce sa drásavým scénam, len netreba očakávať žiaden art, prípadne svojský, autorský pohľad na udalosti druhej svetovej vojny. (07.05.2019)

Filmov so židovkou tématikou počas WW2 je už ako húb po daždi, a tak už je konkurencia v tejto téme naozaj obrovská. Subjektívne mi niektoré filmy prídu trochu moc tendenčné, ale väčšina z nich pôsobia naozaj silne a relatívne realisticky. Čo sa týka Un sac de billes, tak tu treba uznať nespornú kvalitu a ten príbeh ma v mnohých ohľadoch chytil za srdce. Útek dvoch bratov do neznáma (za demarkačnú líniu), ktoré malo znamenať bezpečie napokon prinieslo ďalšie a ďalšie nástrahy. V podstate mali šťastie v nešťastí, lebo počas svojho putovania narazili na tých správnych ľudí. Bol to príbeh strachu, ale predovšetkým nádeje, ktorá držala oboch chlapcov nad vodou. Takže celkovo chválim. Josephove gesto na konci ma úprimne dojalo - myslím to, keď ľudia vyšli do ulíc oslavovať slobodu a prišla okamžitá pomsta namierená proti kolaborantom, vrátane tých, ktorí poskytli Josephovi na pár mesiacov domov. (13.07.2017)