Pomaľované vtáča

Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*. (16.09.2019) (menej) (viac)

Tak jsem vyrazil do kina na tento film. ,,To já bych tedy nešel' říkali mnozí. Proč ptám se. ,,No je to plné násilí, lidi z kin odcházeli z premiér, psali to na internetu! '' Nikdo z nich ten film neviděl, ale nešli by na něj - protože někdo něco někde napsal... Ačkoliv má samozřejmě každý právo se rozhodovat jak chce, přijde mi to dost děsivé a příznačné pro dnešní ultrakorektní přiblblou dobu. Rovnou říkám, že knižní předlohu jsem nečetl, ale četl jsem, že je o dost drsnější než jak to pan Marhoul pojal a že leckde obrušoval hrany aby to nebylo extrémní. Jelikož jsem od různých kritiků zaslechl, že autor knižní předlohy Jerzy Kosiňski je vlastně úchyl a kniha je plná krutostí, pedofílie, sexuálního násilí atd.. a tudíž brak, nemohl tedy Marhoul podle toho natočit také nic jiného než brak plný toho všeho. Něco jsem si tedy o autorovi úchylovi přečetl a zjistil jsem, že se jako malý chlapec za holocaustu skrýval před nacisty v Polsku (Ha!). Jednoduchým výpočtem jsem zjistil, že mu na konci války bylo 12 (Ha!). Tedy byl ve věku začínající puberty, ve věku kdy chlapec už není dítětem, vnímá citlivěji svět a události kolem sebe a hlavně si ty události pamatuje a nese sebou po celý život. Co pan Kosiňsky během ukrývání v převážně antisemitském Polsku zažil, můžeme jen tušit. Ale nebyli jen lidé zlí, byli i lidé hodní, lidé stateční, kteří často při ohrožení vlastního pohodlí, bezpečí a rodin nezapomněli na lidskost ani v těch nejtemnějších okamžicích naší moderní civilizace. Pan Marhoul má vojenské věci rád, druhá světová ho zajímá a kniha ho zřejmě zaujmula, takže se rozhodl již dávno před lety ji převést na filmová plátna. To co se kolem toho strhlo mně vytáčí. A jelikož není nic lepšího než vidět věci na vlastní oči a udělat si úsudek sám, vyrazil jsem s kamarádem (další odmítl, že by to násilí na dětech nezvládl byť má válečné filmy rád) do kina. Už když jsem na Chodově pardon nyní Westfieldu kráčel vstupní chodbičkou veden modrými naváděcími LED pásky jsem se trochu bál. Přeci jen ač my dva sami v podstatě úchylové (když už jsme se na tu odpornost rozhodli jít) jsme se jimi necítili, ale báli jsme se sestavy úchylů v křeslech kina. Obavy naštěstí opadly, v kině seděl jen mladý pár co na úchyly nevypadal. No aspoň budeme mít víc místa na bundy a batůžky utrousil jsem se smíchem. Neměli jsme. Během deseti minut přišlo celé kino a židle nebyla volná. Průřez úchylných návštěvníků byl skrze všechny věkové kategorie. Tak kolikpak jich odejde řekl jsem si v duchu. Nebudu napínat, odešli dva diváci. Samozřejmě nevím důvod, ale myslím si ho. V jedné ze scén ustupuje německá kolona po zcela zaplněném mostě když tu jeden ze štábních kubewagenů zakašle a nechce jet dál. Vyskočí voják, otevře vzadu kryt motoru a zkoučí tam cosi opravit. Kolona se zasekne a když rozbitý vůz dojede další kubewagen, nějaký důstojník zažene vojáka od motoru se slovy, že na to není čas a nařídí nepojízdné vozidlo shodit přes zábradlí mostu aby neblokovalo provoz. Načež se tak stane. Zmínění dva tedy byli zřejmě členové nějakého veterán klubu nebo snad členové klubu vojenské historie a prostě se na to asi nevydrželi dívat jak toto slavné vozidlo a německá obdoba amerických jeepů leží v korytě řeky... :-). Nyní k tomu hlavnímu a to je samozřejmě film sám. O tom, že je film složen z jednotlivých obrazů, či epizod jste již jistě četli. Každá epizoda má název dle jména člověka, kterého malý chlapec na své cestě potká. Nepotkává samozřejmě jen lidi zlé, ale i hodné. Není to tedy jen film plný násilí, protože ti hodní mu leckdy zachrání život ač třeba nosí uniformu SS a vy by jste to nečekali. Tohle je film o lidech. O člověku v každém z nás. Samozřejmě chlapec to tam na východě neměl lehké a přiznejme si, místy se mu smůla lepí na paty. On již jen ten samotný kraj primitivních pověrčivých lidí věřících na uhranutí, upíry, kraj dřevěných vesniček, není pro už jen vizuálně zcela zjevného cizince nic moc. Kraj, kde se čas a civilizace zastavila někde v 15 století... Když jsem viděl první minuty filmu, měl jsem dojem že koukám na nějaký Bergmanův film ze středověku a nebylo to jen tou nebarevností snímku. Tady se musím pozastavit nad vizuálem. Pan Smutný udělal mistrovské dílo. Uvědomujete si mnohokrát, stačí aby se mlynář Udo Kier ve svých špinavých šatech s neoholeným strništěm na bradě podíval do kamery... Je to i neuvěřitelná práce s detailem a toho já si dobře všímám. Např. hrdina měl na rukou olámané nehty, zatrhané záděry, byly to prostě ruce malého kluka, který si jimi obstarává každý den obživu... Obraz a dokonalý zvuk. I ten je třeba vyzvednout. Když venku kvílela meluzína nebo z mokrých šatů odkapávala voda se syčením a prskáním poskakujících kapek na rozehřátém plátu kamen, úplně jste cítili to teplo v té roubence kdesi tam daleko na východě. Další co bylo skvostné byly vybrané lokace, věřte, že na některá ta místa třeba dům u jezera by jste se chtěli podívat i v reálu. A nyní k tomu násilí. Ano bylo tam. Dokonce na samotném hrdinovi. A nejen na něm. Ale co kdo čeká od válečného dramatu za holocaustu z východní fronty? Roztomilé králíčky běhající po zelené louce papající jetelíček ? Kdo o téhle době něco ví, ví, že se na východě děly strašné a až nepředstavitelné věci. Neuvěřitelné krutosti. Miliony dětí jako je náš hrdina zemřely. Nedostaly se na svých útěcích pomyslně ani ,,k prvnímu jménu'', ke své ,,první epizodě''. Nejhůře na tom byli civilisté a na východě je pravdlem, že ač ta či ona armáda, je to pro místní pohroma. Někudy se fronta přehnala i opakovaně. Ke všemu různé polovojenské a bandy banditů, partyzánů, Kozáci a těm bylo jedno od koho berou proviant pro své lidi... Do toho Němci samozřejmě praktikovali nadobitých územích metodické čištění území od Židů a ani k místním se ,,němečtí osvoboditelé od stalinského bolševismu '' moc nechovali v rukavičkách. Tam se neinternovalo a netransportovalo vlaky kamsi do Polska, na východě se střílelo hned. Nebo se lidé nahnali do domu, a ten byl plamenomety zapálen. Brutální? Samozřejmě. Ale tak to bylo. Tento film to bez emocí bez jakéhokoliv donucování hudebním podkresem prakticky nezůčastněně sleduje. Je to pouť malého chlapce i s příhodami, které se mu cestou dějí. Opravdu to není film aby někdo odcházel z kina (obzvláště když si večer pak pustí Saw, nebo nějaký katastrofický film, kde v jednom záběru zemře 1000 lidí v padajícím dálnici du průrvy při zemětřesení například). Je na každém aby se rozhodl sám na co vlastně jde, zda to vidět chce a zda na to má. Pokud má někdo rád romantické komedie, nekouká na válečné filmy, nemá tu zkušenost či znalost toho období, pak ať na ten film raději nekouká. Já osobně si myslím, že pan Marhoul natočil opravdu velké dílo. Film, který tu dlouho nebyl, film poctivě řemeslně zvládnutý do nejmenšího detailu. Bohužel pro něj ale film, který přišel do kin v přiblblé době. Být natočen ve svobodných devadesátých letech, nikdo by neodcházel a tehdy mladá Spáčilová by možná napsala lepší hodnocení než napsala dnes. Možná si měl pan Marhoul tohle prohodit s Tobrukem, kdo ví. Kdo viděl filmy jako Jdi a dívej se, nemůže být tímto filmem nijak překvapen. V roce 1990 natočila Agneska Hollandová film Evropa, Evropa. Tématika je prakticky stejná. Opět malý chlapec, opět sám na cestě, opět na východě, opět za holocaustu. Film pochopitelně opět plný násilí. Ale tehdy sbíral jednu cenu za druhou. Kladu si otázku co by asi dostala za ocenění dnes? Mohl by dnes vzniknout třeba film Schnidlerův seznam? Vždyť i tam zabíjejí děti a dokonce mrtvému děvčátku v černo-bílém snímku zvýraznili barvou kabátek aby si divák dobře uvědomil, které to je... Nezastírám, že tenhle film je pro náročného diváka a že látka není jednoduchá. Je to ale čisté umění a ne úchylárna jak jsem se kdesi dočetl. Mně tam vadila absence nějakého většího napětí, ta nezůčastněnost sledování byla pro mne možná až moc velká. Další co mi vadilo byl český dabing. Nevím, proč Keitela nedaboval nějaký rodilý hlas z místní oblasti. Byl dabován panem Medunou, ale ne česky a i když pana Medunu považuji za krále dabingu jeho smyšlená ruštino- ukrajinština či co to bylo (jazyk užitý ve filmu neexistuje) mi tam neseděla. A závěrem.. Proboha pane Marhoule, vy detailista a ten Fiesel Storch neměl na ocase svastiku! Proč? Každý letoun luftwaffe to za války měl jako součást výsostného označení. Zapomnělo se? Nebo to tam nebylo dáno schválně aby ultrakorektní kritici stihli z kina odejít a rovnou neomdleli hrůzou v křeslech na premiérách? Co říci závěrem tohoto dlouhého komentu, ale musel jsem to ze sebe dostat, protože považuji za těžce nespravedlivé jak je film hodnocen. Smekám před hereckým výkonem malého Petra Kotlára. Jeho katarze z malého chlapce čekajícího u tety na rodiče až si pro něj zase přijedou v mladého muže byť věkem byl ještě klučinou byla zahrána dokonale. V každém záběru, v každé emoci, kluk neškobrtnul. Smekám. Ano za války musely některé děti rychle dospět. Často jen to jim pomohlo všechny hrůzy a nebezpečí přežít. Možná proto přežil i sám autor knižní předlohy Jerzy Kosiňsky a shledal se s rodiči. Pouštím z klecí 4 ptáčky. * * * * (22.09.2019) (menej) (viac)