Oheň na mori

Nepochybne poctivý kus dokumentarčiny, pomerne sofistikovane prelínajúci dokumentárnu líniu utečencov, každodenne bojujúcich o holý život a hranú linku bežných ľudí z Lampedusy, ktorí sú na podobné obrazy zvyknutí a hoci radi pomôžu, sami majú svoje vlastné existenciálne problémy, ktoré sú pre nich dôležitejšie. Podprahovo tým vzniká napätie z dvoch svetov, ktoré zákonito musia na seba jedného dňa naraziť. Čo mi však divácky nevyhovovalo je príliš pomalé tempo, vzniknuté zo série nekonečných statických záberov s minimom akcie, či náväznosti, čo samo o sebe nemusí byť nutne vadou (nepovažujem sa za výnimočne lenivého diváka), myslím však, že táto téma scudzovací efekt nepotrebovala, zbytočne bráni emočnému napojeniu sa. (25.02.2019)

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

Ono s tým dokumentom to nie je také jednoznačné, Rosi skutočne posúva hranice filmového rozprávania. Jeden paralelný príbeh je hraný, druhý dokumentárny, ale vzájomne sa vôbec nerušia, pretože takouto filmovou rečou uprchlícka téma nadobúda širší rozmer. Možno je to kontrastné prirovnanie trocha zjednodušujúce, ale účel svätí prostriedky. Najmä je iné vidieť vo filme (zrejme) autentické mŕtve telá v podbalubí a počuť o tom v správach. (18.09.2016)

Strašně obtížně se to hodnotí a hledá se k tomu alespoň trochu nezúčastněný postoj. Rosi natočil svůj dokument mnohem promyšleněji a prokomponovaněji než lecjaký hraný film, explicitní výjevy z "lodí smrti" prostřídává s bezmála komediální rutinou života malého kluka z Lampedusy. Právě tohle střídání emocionálního tepla a mrazu dává filmu rytmus a sílu, před kterou se strašně těžko uniká k cynismu uprchlické "masy". Rosi je adresný. Část výjevů z uprchlického tábora sleduje úmyslně postavy běženců v pološeru, část na moři se naopak odehrává v syrovém detailu. Explicitnost některých záběrů vyvolá debatu o tom, co je přípustné a co už je za hranou. Jenže na sociální pornografii je Rosiho přístup až příliš sofistikovaný a důsledný v obou dějových rovinách. Dva světy - z nichž v jednom se trpí a umírá a ve druhém žije úplně obyčejný život - odděluje několik kilometrů a spojuje je postava lékaře, který se o uprchlíky stará. Jeho výpověď (mimochodem jedna z mála, která se ve filmu objeví, jinak většinu mluvení obstarávají civilní dialogy) je pro mě nejsilnějším momentem celé tzv. uprchlické krize. Rosi se snaží diváka přimět k tomu, aby se neuchyloval k několika osvojeným únikovým strategiím. Tohle se prostě děje a my se k tomu musíme nějak postavit. Oheň na moři není žádné zakázkové dílo, společenská objednávka. Je to promyšlený umělecký obraz poetické všednosti i katastrofy, která se děje na našem prahu. O morální a politické dimenzi se povedou vzrušené debaty. Oheň na moři bude polarizovat. Jako každý velký a závažný film. [Berlinale 2016] (13.02.2016)

Oproti předchozí Rosiho příšerné nudě Sacro GRA má tahle příšerná nuda výhodu aktuálnosti a zejména pasáže se záchranou a následným procesem s připlavenými uprchlíky poskytuje syrový, nepříjemný pohled na humanitární katastrofu, se kterou valná většina z nás má zkušenosti až z několika druho- či vícerukých zdrojů, fungujících na základě tiché pošty. Kontrast malebného života evropských starousedlíků s bojem uprchlíků o základní existenci je celkem silným konceptem i přes poněkud iritující formu (pomalé, civilní a poněkud nevěrohodné snímání každodenní činnosti ostrovanů nadává příliš důvěry v to, že sledujeme filmově nekolonizovanou realitu). Problémem pro mě jsou ale zejména ty strašný metafory (má osobní alergie, sry). Chlapec dobře vidí okem, kterým zaměřuje s praku při střelbě do kaktusů vyřezaných do tvaru lidských hlav, ale kvůli neustálému přivírání oka druhého, mu toto zleniví a musí ho násilně opět přivést k původní funkci. I mean, come on! (08.03.2017)