Môj sused Totoro

K filmu mě přivedla hudba Joe Hisaishiho, kterou jsem slyšel v provedení obrovského orchestru a sboru ze záznamu úžasného koncertu v Budokanu v Tokiu k 25 letům studia Gibli. Hudba je i ve filmu výborně fungující, ostatně jako ve všech Miyazakiho filmech. Film sám má moc pěknou atmosféru, děj není podstatný, proto je skoro nulový. Spíš jde o drobnosti jako padající kapky ze stromů nebo o jednotlivé scény - čekání na autobus v dešti apod. Jinak se mi líbilo, že se postavy chovaly dost relativně "normálně". Například situace, kdy přijde telegram z nemocnice - dívka má stejné pocity a jedná stejně, jak by bylo přirozené v realitě. Trochu mi po nějaké době vadilo to věčné japonské křičení holčiček - normálně snad vůbec nemluvily. (13.07.2010)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Nakreslený je to jistě krásně (nebo namalovaný? Občas se to nedá poznat). Jenže to je tak všecko. Děj? Doslova o ničem. Nejdřív se zabydlují, pak se ta malá ztratí. Mezitím najdou Totora a proletí se spolu ve vzduchu. Japonskej dabing je uřvanej, rozhodně pro neasiata až příliš (myslím to tak, že oni všichni mluví hrozně řízně, jak kdyby furt nadávali). Jenže kromě hezkýho zpracování jsem v tom neviděl pražáden důvod. Americký dabingy, ani jeden (pro společnost Troma a pro Disney), vidět nechci. Tím to musí zatraceně ztratit. Nejvíc mě dostalo, že ty hlasy těch holek patřily už tehdy třicetiletým ženským (a představitelka Mei byla dokonce o 3 roky straší jak Satsuke). (31.05.2006)

S přibývajícím věkem mám Totora čím dál raději a zatímco dříve mi přišel kvůli své neustávající rodinné hřejivosti a dialogové tichosti jako jeden ze slabších kousků velkého studia s chlupáčem ve znaku, dnes si ho vážím právě proto. Pro bezelstnost dějově jednoduché zápletky, dojemnost těch nejmenších činů obou hrdinek a pro neodolatelnost, kterou tenhle povědomý svět skrývá. Chci být aspoň na jeden den Mei nebo Satsuki a potkat ve stromě spícího obříka nebo se svézt kočičím autobusem tam, kam nejvíc chci. (15.07.2007)

Já chci taky takovýho krásnýho huňatýho lesního démona jako mazla a kámoše a kočičí plyšový autobus, co mu nápis s příští stanicí osvětlují dvě krysy :o) Roztomilost a optimismus srší na všechny strany, ale nesklouzne nikdy ke kýči nebo infantilnosti. Totoro je sympaťák až to bolí, vždycky když se objevil na obrazovce, uvědomila jsem si po chvíli, že se usmívám jako debil a jsem úplně nadšená. Scéna s deštníkem na zastávce tenhle pocit vzbudila asi nejvíc, Totorův obří úsměv a jeho vykulené oči mě naprosto odzbrojili. Přestože jde o pohádku vhodnou i pro hodně malé děti, je to prostě originální, neotřelé a zábavné i pro mě. Opět zjišťuji, že Miyazakiho fantazie nezná hranic a začínám si jeho díla víc než zamilovávat. (18.12.2007)