Po strnisku bosý

Když vezmete už jednou vylouhovaný pytlík z čaje, strčíte jej do hrníčku a zalijete znovu vroucí vodou, výsledek prostě nebude mít zdaleka stejnou sílu, jako poprvé. Díky zdejším ohlasům, přinejlepším rozpačitým, jsem si nastavila hladinu očekávání ohledně "Po strništi bos" kamsi pod úroveň svých rozvrzaných kolen. To je velmi dobrá technika, při které divák nemůže být zklamán a často dochází k milému překvapení. Takže jsem si docela užila návštěvu doby, co mohla být opravdu krásná, kdyby jeden zasraný malíř pokojů neměl přehnané mocenské ambice. Svěrákův scénář sice působí dojmem, že vznikl na útržcích hajzlpapíru, z nichž část byla použita a spláchnuta, film je jaksi nekompaktní ve více ohledech, ale vlastně nemám nutkání se do něj ostřeji navážet. Nenadchnul, leč několik scén bylo docela fajn... žíznivému holt stačí i čaj druhák z popraskaného hrnku a já v posledních letech moc filmů neviděla. Mám sklon zastávat se slabších, dám laskavých 70%. (04.01.2019)

Jakožto posluchač audioknihy se mohu hrdě zařadit mezi nepočetnou skupinku diváků, kterým nezůstaly skryty zprávy mezi řádky a dovedou tento snímek patřičně docenit. Před zhlédnutím je takřka nezbytné si uvědomit, že se jedná jen o krátkou životní ze Zdeňkova dětství. Krátkou, leč velmi intenzivní a na celý život zarytou v paměti. Část filmu je políbena skutečností, část je umělecky vylepšena. Výtky nesoucí se v rytmu, že tento snímek nemá plnohodnotnou dějovou linku, jsou tak trošku mimo mísu. Předpokládám, že autorům šlo o to, přenést na diváky alespoň část pocitů a emocí, které zažil malý Zdenda. Tohle se podařilo na výbornou! Na necelé dvě hodiny jsem se vrátil do dětství a cítil jsem se jako malý chlapec. Na toto období jistě vzpomíná drtivá většina lidí s hřejivým pocitem u srdce. Snad s výjimkou těch, kteří byli v dětství ministranty. Snímek má neskutečně kouzelnou a pohodovou atmosféru, ačkoli se na pozadí odehrávají věci, které úplně pohodové nebyly. Bránici občas polechtá příjemný odlehčený humor. Z herců a hereček se mi velmi líbili pánové Vetchý a Kaiser. Naopak mi do své role úplně neseděla Tereza Voříšková. Velmi příjemná návštěva kina, do kterého jsme s frajerkou zabloudili mezi několik párů padesátníků a starších. Zvláštní pocit. (07.09.2017)

Vzal si sbírku povídek (vzpomínání na dětství) svého otce Zdeňka Svěráka a riskl to s vlastním scénářem. Se zlou se potázal. Dílčí scény často nedávají smysl, nikam nesměřují, nijak negradují. Bez zastřešující dějové linky to jaksi neladí. Uplyne 30 minut, divák se nedojme, nezasměje, nezasní. Ale pořád věří. Po hodině je mu jasné, že prequel jednoho z nejlepších porevolučních filmů dopadne hodně špatně. Nadýchané vzduchoprázdno. Svěrákovská laskavost je pryč. Nostalgie ještě jaro nedělá. Nesourodá témata, absence humoru, absence dramatičnosti. Co na tom, že je to technicky suverénní (moc pěkná kamera Vladimíra Smutného)? Malý Eda Souček musí s rodiči nuceně z Prahy na venkov, začleňuje se mezi vesnické vrstevníky a snaží se vyznat v rodinném konfliktu s tatínkovým bratrem. Jenže právě linka strýce Vlka (ovšem s pitomou snovou scénou) se může snad jako jediná pochlubit nějakou příběhovostí. Zbytek jsou epizodky bez pointy. Necítíme dramatičnost dané doby, ani se k nám nedostává opravdové pnutí v početné rodině. Ondřej Vetchý zvláštně přehrává, Terezu Voříškovou Svěrák hodně špatně vede, dětští herci se se svými rolemi poprali obstojně, Oldřich Kaiser si pak v každé scéně právem krade prostor pro sebe. Celkově velké zklamání, něco mezi dvěma a třemi hvězdami. (28.12.2017)

Je pro mě záhadou, proč Svěračové maj v oblibě dokurvit svoje filmy tim, že tam pořád cpou nějaký fakany. Třeba Kolju takhle pohřbili úplně, Obecnou školu částečně... No a tohle taky částečně. Film je vyprávěnej jakoby dětskym pohledem na svět a mě to prostě nebavilo. Poměrně zajímavý dospělý postavy dostaly zoufale málo prostoru a místo toho se ve filmu pořád dohadujou nějaký parchanti o tom, že někoho vyloučej z party a podobně. Navíc jsem nepochopil, proč ten kluk nosil celou dobu na hlavě tanga. (21.12.2017)

Tvorba Zdeňka Svěráka dlouhodobě úzce navazuje na tradici idylizujícího epizodického vyprávění, jež se soustavně rozvíjí v české kinematografii už sto let. A třebaže k filmu PO STRNIŠTI BOS psal na motivy otcovy knihy scénář Jan Svěrák, váže se k této tradici snad ještě více než jejich předchozí filmy. ___ Rodina přijede na venkov během války a najednou důležitější než okupace jsou nevyslovené rodinné tlaky, které vyvstávají mezi denními (bouře), několikadenními (ztracený holub, zapálený bunkr skupinky chlapců) a několikatýdenními až několikaměsíčními dějovými liniemi (malý Eda mezi chlapci, malý Eda mezi děvčaty, malý Eda vs. velký Škaloud). ___ Oproti jejich předchozím snímkům mě ovšem překvapila arytmie filmu jako celku. Na úrovni scén a motivů Jan Svěrák tradičně kouzlí s vytvářením drobných kontinuit či produktivních kontrastů a s promyšleným stylistickým konceptem. Rytmus se ale znatelně zadrhává na vyšší úrovni rozsáhlejších bloků a zastřešujícího systému filmu, jenž pak působí dojmem přehlcení (dílčími postavami, motivy) nebo vyprázdněnosti (potenciální konflikty zůstanou nenaplněny, a nenacházím z prvního zhlédnutí vzorec, který by takové kroky vysvětlil), často paradoxně oboje současně. Zatímco OBECNÁ ŠKOLA, KOLJA či TMAVOMODRÝ SVĚT na konci zaklapnou do takříkajíc hollywoodsky uzavřené mozaiky epizod, jež je scelená motivem sice spíše abstraktním než příčinným... leč velmi silným, PO STRNIŠTI BOS tento scelující motiv a dojem jednoty neutváří - a tak jeho epizodičnost vystupuje do popředí. ___ Podrobněji se těmto i dalším aspektům filmu PO STRNIŠTI BOS věnuji zase po nějakém čase u "sebe" na Poznámkách. (26.08.2017)