Pobrežné správy

Quoyle (Kevin Spacey) je takový obyčejný ňouma - ani ženskou snad neměl. Jednoho dne se připlete do hádky dvou milenců, a než se rozkouká, je ženatý s onou slečnou, Petal (Cate Blanchet) a potomek je na cestě. Když pak po pár letech Petal zemře po autonehodě, rozhodně se Quoyle (podporovaný svou tetou Agnis (Judi Dench)) vzít život do svých rukou a odstěhuje se - is Agnis a dcerkou do zapadlého rybářského městečka. Zde se zdá, že by mohl najít ztracenou sebedůvěru, ale hlavně dozvědět se něco víc o sobě a své rodině... Lasse Hallström není režisér, který by se vyžíval v točení blockbusterů, ale naopak v takových vcelku nenápadných filmech, které v sobě obsahují zázračné kouzlo obyčejného života. Do svých filmů se mu také daří vybrat příjemné herecké obsazení (Kevin Spacey, Judi Dench, Julianne Moore) a už vůbec se nebrání zneužít seriózní herečku Cate Blanchet do role šiblé ženštiny. Na druhou stranu (a tím mne překvapilo asi úplně nejvíc), nechal Rhyse Ifanse hrát docela normálního člověka! Hezká hudba, prostředí - to všechno už jen dokresluje nádhernou Hallstromovu fantazi.. (20.05.2011)

V tomhle filmu jde především o naději. Naději nás všech, kdo jsme příliš sami, příliš obyčejní, příliš nudní, příliš nesmělí, příliš zařazení do své malé levné škatulky, příliš naivní romantici, příliš velcí zastaralí dinosauři. O naději na to, že se ze svých škatulek vymaníme, nebo se ty škatulky začnou líbit náhle i jiným lidem. Tenhle film je poetičtější víc, než by se na první pohled zdálo. A nemám na mysli zrovna jen styl vyprávění nebo prostředí natáčení, ale spíš lidi, kteří tu jsou popisovaní. Připadalo mi to jako americká obdoba našich starých vesnických komedií, kde se každý s každým zná a s každým je z některé strany příbuzný. Zároveň ale mají takovej ten zvláštní přístup k životu, určitým způsobem velice praktický, ale zároveň zvláštně lyrický. Příběh je pomalý, s občasnou humornou nebo dramatickou vsuvkou, ale není ostatně takový i celý lidský život? A herecky nemám co vytknout. Možná dokonce přijdu na chuť i Julianne Moore, která se mi tu ve snad druhým filmu vůbec opravdu líbila. (02.09.2007)

Švédský klenot Lasse Hallström miluje outsidery, samotáře, podivíny. Je v jejich případě chápavě vlídný a jejich snahu o změnu popostrkuje až nefilmovými prostředky. Jeden takový, uvězněný v následcích svérázné výchovy, se právě zakoukal do temperamentní běhny, aby následující roky pečoval o jejich dcerku a sledoval, jak si nezodpovědná matka tahá domů milence a s jedním to při jedné autonehodě nezvládne. Pak zaklepe jistá svérázná teta a přesvědčí ho, aby začal znovu. Úplně jinde. Vykoupení se nabízí. Stejně jako nová láska, noví přátelé, nové možnosti. Hallström, který má tak znovu sakra velké pochopení pro lidské slabosti a podivínství, opět boduje. Jen to tentokrát není tak suverénní a přesvědčivé vítězství. Prvním problémem je asi to, že hlavní hrdina není zrovna zajímavý. Spíš doslova matný. Nehrát ho skvělý Kevin Spacey, byl by to vyloženě průšvih. Další problémem se jeví i to, že režisér lehce ustoupil prostotě vyprávění, která zdobila jeho předešlé kousky. Obyčejnost Gilberta Grapea, to byla radost. Tady chybí. Jinak potěší náladová kamera, hudba Christophera Younga a několik herců ve vedlejších rolích. Ač hrají „jen“ to, co jim scénář dovolí. (07.06.2016)

Mám veľmi rád pána Spaceyho, aj pani Múrovú a myslím si, že sú to vynikajúci herci. Od detstva sa chcem presťahovať trebárs aj na severský Newfoundland a milujem severské krajiny. Romantické kúsky s kľudom angličana znesiem, pri tých kvalitných si dokonca užívam. Preto táto kvalitná, pomalá a chladná romantická dráma o hľadaní samého seba menej ako 4 nedostane. Spokojnosť. (21.01.2010)

Tři zásadní Hallströmovy snímky jsem viděl před 15 lety a cenil jsem si je vysoko. Šlo konec konců o jeho výkladní skříň v podobě Čokolády a Pravidel moštárny. Poté jsem si dal dlouhou pauzu a nyní s velkým časovým odstupem mám co do činění s Ostrovními zprávami, které ve mě, jak jen to kulantně říct, vyvolávají rozpaky. Hallström neměl tuto látku nikdy dostat do rukou. Míjí se s jeho naturelem a filmařským viděním. Je příliš sladký a sluníčkový pro příběh zasazený do drsné přírody Newfoundlandu. Nedokáže pracovat s atmosférou a přidat nezbytný díl syrovost a bolesti. Výsledkem je nevýrazné "něco", které se za pár hodin vypaří z hlavy. Hrdina snímku Quoyle patří k typu pasivních moulů, o kterých jsem si dosud myslel, že se vyskytují snad jen ve filmovém světě Aki Kaurismäkiho. Katastrofální manželství (jehož konec by kterýkoli jen trošku soudný muž přivítal jako osvobození z pekla) by patřilo spíš do žánru bláznivé komendie než romantického dramatu. Quoyle je každopádně postavou, které se negativní nebo pozitivní věci "dějí". Jak považuju Kevina Spaceyho za výborného charakterního herce, tohle není typ role, která by mu sedla na tělo. Obsazení je sice silné, ale nezdravý základ už nezachrání. Celkový dojem: 40 %. (14.02.2021)