O-bi, O-ba - Zánik civilizácie

Postapo podobenství, které se celé odehrává v podzemních prostorách nějaké továrny. Lidé zde blbnou, blázní, snaží se najít ráj, přežít každý den, sehnat jídlo, pomilovat se - a všichni čekají na Archu, která je má zachránit. Ano, je v tom kus depresivního náhledu nikoliv na možnou budoucnost, ale na současné pinožení a sliby o spáse v luftě. Žel, filmu chybí nosný příběh, takže je jen divný, a hlavní postava v podání Jerzyho Stuhra se chvílemi chová chytře, jindy zas jak blbec, není konzistentní. Vadila mi často i divná a nesouznící hudba, vadila mi kamera, úplně si rochnící v hnusu, vadil mi divný konec bez nějaké větší a nákladnější scény, i když jo, pochopil jsem, co měl říct - ale mezi námi, nic moc tedy. A samotné podobenství je taky cinklé. Jako sorry, ale život není jen o depresích a čekání na smrt. (08.08.2018)

Nejmrazivější Szulkinův film, jenž nekompromisně vtahuje do podzemního světa, v němž už jde spíše o poslední zbytky lidskosti, kontinuity a jediným, co udržuje poslední pouta z humanitou je víra ve spásu. Szulkin a jeho štáb zde vytváří naprosto sugestivní a úžasně nafilmované obrazy a výjevy, jež daleko předčí to, co v té době vznikalo u nás. Praskající kupole jako memento blížícího se zániku, davy anonymních a čekajících lidí, jež nevědomky požírají poslední vazby na svůj rod a přitom připomínají hrůzné obrazy z koncentračních táborů, symbolický a nadějeplný motiv provazochodkyň... Film překypuje nápady a mrazivou ironií a některé scény jsou až na hranici geniality (muž zavřený v chladničce), navíc je velmi zajímavé sledovat pouť byrokrata, jenž se ze snahy o sebezáchovu a udržení pořádku setkává s různými postoji k nejisté spáse a nakonec z letargie procitne v ideu být sám spasitelem. Zde mi však opět přišlo, že Szulkin spíše mapuje a načrtává a nenechá témata pořádně rozvinout, postavit na nich pořádnou narativní strukuturu, i proto mi film přišel jako jakýsi velmi zajímavý filosofický traktát, jenž však nedokáže zcela naplňovat očekávání a potřeby filmového diváka. (30.09.2012)

Místy podmanivá depresivní atmosféra, ne zrovna špatný (byť dost jednoduchý) příběh a fakt, že to rozhodně není blbé z tohoto filmu dělá záležitost, která minimálně za zhlédnutí stojí a která mě osobně celkem sedla. Celé je to vlastně podobenství s několika zajímavými symboly (přirovnání přeživších lidí k neustále praskajícím a padajícím kachličkám), které sice drží pohromadě, ale podle mě všechno bere až moc černě. V určitých chvílích mi to dost připomnělo Massebu, ale na rozdíl od ní se člověk u toho neunudí. Mě osobně se ještě líbila kameru, která sice je hnusná, ale přesně taková měla být, tak i zapůsobila a svůj účel splnila. I přes to, že na tom filmu vidím klady a není jich zrovna málo, i tak jsem pořád čekal, že z toho nakonec vypadne něco víc, něco silnějšího a víc propracovaného a proto víc jak 3* nedám. Ale musím uznat, že ten film něco do sebe rozhodně má. Akorát si teda nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil ten divný konec. 3* (22.05.2020)

Mé počáteční zklamání, že toto není adaptace slavného Huxleyho románu, jak jsem čekala, se postupně s každou další minutou pomalu rozplývalo. Jak už tu kdosi napsal, film není zrovna atraktivní po vizuální stránce, ale mně tentokrát to vítězství obsahu nad formou sedlo na dnešní rozpoložení přímo ideálně. Film mi svým komorním, krapet divadelním ztvárněním tak trochu připomněl naše Karamazovi a jako vize mrazivé postapokalyptické společnosti na mě zapůsobil stejně dobře jako například pozdější Brazil, zvlášť scénu, kdy jsou knihy rozemlety na prach a ten je pak vhozen mezi vyhladovělý dav, jako jejich denní dávka jídla, si budu asi ještě dlouho pamatovat. (06.09.2014)

Polská postapo vize přeživší komunity čelící falešné záchraně v mírně tísnivém vizuálu. Náturu lidí vystihl režisér solidně, respektive vyobrazil tak, jaká by byla v podobné situaci ve skutečnosti. I ta idea se spásou v podobě neexistující Archy nebyla k zahození, nicméně potenciál Szuklin úspěšně pohřbil. Tuny nudných scén, hlavní postava chvílemi jedná zcela racionálně a poté se chová jako jedinec, kterému z radiace hnije mozek. Během projekce jsem měl problém film žánrově zařadit. Rejža chtěl patrně zkombinovat podobenství (?), poetiku (Dopisy mrtvého) s prostým, leč účinným příběhem varujícím lidstvo před jadernou apokalypsou (Vlákna). Nepovedla se ani jedna část. Snímek se brouzdá temným syrovým podzemím, v němž jsou poblouzněné lidské trosky krmeny knihami a marně se čeká na záchranu, která nikdy nedorazí.. Mohlo to být celé uchopeno daleko lépe. Závěr ala Davídek Lynchů už rozebírat nehodlám. (07.07.2020)