Julieta

Pedro zpět v nejlepší formě, po trapné odbočce s teploušským letadlem. Obecně a kriticky vzato, málokterý film PA hodnotím opravdu vysoko, protože jakkoliv jsou jeho snímky zajímavé a jiné a občas i kontroverzní, jen Volver, Mluv s ní a Kůže, kterou nosím považuju za opravdu výborné filmy. No a teď nově k nim řadím i Julietu, již považuji za nejprofesionálnější film roku. Iglesiasova hudba mi v jednom místě vůbec neseděla, pak už jsme ale dostali jejich (režie, kamera, hudba, scénář) nejlepší části. Ačkoliv jsem Adrianu Ugarte už obdivoval v Trojce a hezká byla i coby předmět sázky hasičů, v Julietě mi fyzicky nesedla. Zprvu, protože co platilo na začátku, neplatilo ke konci, a tak asi jako jeden z mála lituju už tolik vzpomínaného momentu s ručníkem, za mě mohla Adriana dohrát celý film. Na tenhle film se vyplatí jít, i když je smutnej, je krásnej. Kino Scala, Oficiální ozvěny MFF Karlovy Vary, 100. hodnocení filmu. (12.07.2016)

Almodóvar ide vo svojich filmoch naozaj do hĺbky ženskej duše. Tentoraz v hraničných depresívnych situáciách a tieto situácie sú prerozprávané obrazom v retrospektíve ako list stratenej dcére. Dramatická hudba je pri tom až príliš dramatická, akoby sa práve niečo malo stať, ale celý film uplynie v nejakej melancholickej nálade. Čakal som, ak už nie vážny zvrat v štýle „všetko videné je len výmysel“, tak aspoň nejaké prekvapenie, ale neprišlo. –––– Ja som bola chodiaca mŕtvola. Ale ty si bola silná ako dub. V okamihu si dospela. –––– Antía si zvolila vlastnú cestu. A vy nie ste jej súčasťou. Viem, že pre matku je to ťažké... (21.02.2020)

Od zacatku, az vlastne do konce je Julieta zahalena tajemstvim a divak si klade otazky, o co vlastne jde... Chapu, ze nekoho to necha chladnym, me to ale zajimalo hodne. Adriana Ugarte a jeji uprava zevnejsku diky dvacetiletemu dejovemu rozptylu je zabavna a musim rict, ze ji to nejvice seklo v jeji nejmladsi postave. Herecke vykony pod Almodovarovou taktovkou jsou jako vzdy temer bez chyby, stejne jako vizualni stranka filmu. Osobne me prekvapuje relativne nizke hodnoceni a to i od uzivatelu, kteri maji Almodovara v oblibe... Ja osobne videl skvele vypointovane drama. Videno v ostravskem Minikine, 67 divaku. (11.08.2016)

Pedro Almodóvar mě tímto filmem nijak zvlášť nepřesvědčil svým obrovským talentem pro kvalitní španělská dramata. Naopak jsem měl pocit, jak kdybych koukal na španělskou červenou knihovnu. Na druhou stranu mě opět přesvědčil o tom, že o krásné Španělky on nemá nouzi. Adriana Ugarte mě očarovala okamžitě a to jsem o ní před tím ani nevěděl. (29.07.2017)

Dvacátý film mého oblíbence je spolu s Rozkoší v oblacích nepříjemným rozcestníkem jeho kariéry. Zatímco let do Mexika byla přiznaná šílenost, Julieta na první pohled slibuje mnohem více: je návratem Almodóvara ke klasickému ženskému emocionálnímu středobodu a k tradičním tématům (ne)schopnosti komunikace, hluboké ztráty a šílenství. Z kvalitního Almodóvara tu však zůstal jen vizuál a vkus (ostré barvy, přebroušené záběry a přehlídka autorova oblíbeného umění v každém políčku), celek je nepříjemně konvenční, neempatický a bez vášně klouže po povrchu. | Hranice mezi Almodóvarovým typicky podvratným melodramatem a telenovelou je velmi tenká, a právě jeho schopnost osobitě a stylově setrvávat někde těsně před zlomem je základem mého obdivu k jeho filmům. Žánr, který dokázal Almodóvar vždy tak dobře překonávat svým unikátním autorským způsobem ho však v Julietě pohltil. Možná za to může přílišná adorace originálních povídek Alice Munro, díky které se rozhodl tentokrát nevybočovat, možná je to znamení, že melodramata už Pedro krotit nedokáže a Rozkoš v oblacích bylo logické odbočení. | Julieta není v jednotlivostech tak špatný film. Odkazy na Highsmithovou a vlastně celý hitchcockovský segment s cizinci ve vlaku zavání starými časy snad i proto, že se odehrává v době, kde je Pedro tak nějak doma. Následná období už upadají do mělkého příběhu o neschopnosti vnímat druhé a o výpravách na komunikační pontos. | Narativ se odvíjí jako retrospektivní detektivka a Almodóvar mnohdy dobře buduje napětí, které záhy nechává vyznít do prázdného prostoru povrchních emocí, na které se jako divák nedokážu napojit. Happy end přichází tak nějak záhy, bez možnosti se ho účastnit - však je to v ten moment teprve pár minut, co se příběh a jeho celý emoční rozsah plně otevřel i divákovi. V Cannes prý Pedro prohlásil, že Julieta je film na dvě shlédnutí, kdy se až s opakováním a naší plnou znalostí příběhu dokážeme s postavami spojit - to je jen malá omluva za selhávající retrospektivní experimenty. | Režisérské nápady jako dobře provedená záměna hereček či mírně roztřesená kamera dávno před momentem odhalení, že je Julieta sledována svým současným manželem, se v kontextu telenovelního příběhu stávají nezáměrně vtipnými - a překvapivě nebezpečnými, protože vždy odhalují, na jak slabém a průhledném ledě tentokrát Almodóvar se svými hrdinkami klouže. Julieta není v jednotlivostech tak špatný film, ale v jeho jádru je pro mě něco bytostně neuspokojivého a nepříjemného. (20.07.2016)