Přehlídka smrti

Death Parade je krásnou ukázkou toho, že snaha o rozvinutí krátkometrážního díla na poli plnohodnotného televizního seriálu nemusí být vždy původnímu dílu ku prospěchu. Kulečník smrti sice nebyl kdovíjak prvotřídním dílem, z něhož by mi napětím a nadšením praskly kšandy, ale právě díky dobře budované tajemné atmosféře, krátké stopáži a otevřenému konci, jenž rozehrává v divákově mysli nejednu otázku a stará se tak o slušnou katarzi, vystupuje Kulečník jako dílo zcela svébytné, po jehož zhlédnutí mě zdaleka nenapadlo dožadovat se přídavku v podobě plnohodnotného seriálu. A ten bohužel hodnotu původního díla nikterak neobohacuje. K mému zklamání seriál postupuje téměř po celou dobu podle hloupého a mně osobně těžce nesympatického schématu: hodit do dílu nějakou hru, která ještě nebyla ukázána, vybrat vždy takové dva účastníky, aby se jejich interakcí vyvolalo na obrazovce i u diváka co největší dojetí, s čímž souvisí co nejexpresivnější ukázání emocí, vylití citů, vykřičení patosu a rádoby filozofických keců, jež jsou ale opět jen prostředkem pro samoúčelné dojetí diváka. Na takovou hru s tvůrci odmítám přistoupit. Nejsem si jist, zda i původní Kulečník trochu trpěl tou hloupou vykalkulovaností, každopádně pokud ano, rozhodně ne v takto vrchovaté míře. Vyloženě za pochvalu tak stojí jen soundtrack spolu s úvodní znělkou a vydařená vizuální stránka, což ovšem zdařilý seriál ještě nedělá. Propracované postavy, psychologie, minimum repetitivnosti, hlubší příběh? Ale kdepak, jen prvoplánová snaha za každou cenu diváka dojmout. Za hudbu, kresbu a to dobré, co z původního Kulečníku.zbylo, dávám velmi slabé 2*, jinak mohu v podstatě odkázat na komentář yenna. (24.12.2015)

Kde začít? Je mi trochu smutno. Ne, že by to bylo způsobené enormní snahou seriálu úpěnlivě vytahat emoce z diváka, ale tím, jak právě bylo s nápadem a materiálem ne zrovna nejlépe naloženo. Důkazem budiž, že nejlepší epizoda je hned ta první, které se pouze vyrovnaly jen pozdější kratší momenty. Proč? Proč se tvůrci zalekli hned úvodní nekompromisně ostré scenérie, která audienci drsně přiková k sedačce a zažene jakékoliv choutky k legráckám? Ne, že by mi pak střídavá houpačka z vážné epizody na odlehčenější vadila, ale nepříjemně tíživého momentu už nikdy Death Parade nedosáhne. "On ten konec snad není dost srdceryvný?" by se mnozí mohli zeptat. Není. Dojemná hra zde totiž nabírá nemile falešné variace (vyjmul bych krasobruslařskou etudu, která mě atmosféricky, hudebně a svými flashbacky okouzlila) a chování hlavních postav nemá důstojný podklad doposavadního toku děje, takže výsledek je v mých očích jen sprostě vydíravý a shazuje ústřední duo výtahem směr prázdnota. Ony postavy jsou bohužel taky téma pro sebe. Říct, že by byly protivné, to by bylo příliš, ale rozhodně nevynikaly. Většina z nich by svou absencí příběhu vůbec neublížila, protože stejně jim byl dán velmi malý prostor k podkresu a jejich činy nebyly hlouběji prozkoumány. Nejčastěji opakující se věta seriálu je typicky dámské: "Ne, to nic", která doslova definuje počáteční vítanou netečnost barmana a jeho asistentky, o to hůř se poté přijímá ona náhla změna citlivosti. Záchranný kruh těmto nedotaženým prvkům s vervou hází fantastický soundtrack, ať už zvláštně optimistickým OP, ale hlavně skvěle podtrhující navozenou atmosféru (puls nabíjející "Game C" a melancholická Moonlit Night jsou výborné). Zdatně sekunduje i výtvarná stránka a celkově přednesené formě se nedá nic vytknout. Nejde říct, že bych se nudil, ale po tom úvodním nášupu jsem se těšil na něco výjimečnějšího. Tématicky se tak stalo, obsahově už ne natolik, emočně (na čemž si to hlavně zakládalo) pouze částečné vítězství. Těsné 4*. (10.09.2017)

Trochu mi to připomnělo Shinigami no ballad. Ani ne tak příběhem, jak náladou a hlavními postavami. Určitě mají kihontekini něco podobného. Není to žádný skvost, v podstatě je to anime o ničem, ale kupodivu to ani nijak zvlášť nenudí a postavy jsou docela příjemné. Animace je na dobu výroby nijak nevybočující, opening a ending jsou světem sami pro sebe. V podstatě si to jede dokola pořád to samé, takže jako kulisa k večeři je to velice vhodné. Naprostý nevybočující průměr. (03.03.2016)

Otázky života a smrti se dají probrat všelijak. Pomocí překvapivých zvratů, dojemných scén na podkladu tklivého soundtracku nebo civilních dialogů o věcech banálních i všeobjímajících. Death Parade zvládá všechno z toho, do hlavy přináší lavinu myšlenek o životě, smrti a o všem mezi tím a ještě divákovi přihraje dokonale protikladnou hlavní dvojici. Zatímco Decim je loutkou i loutkářem bez emocí a primárně se snaží dělat dobře svoji práci, krásná neznámá po jeho boku svůj příběh dlouho schovává, ale právě díky citům v ní schovaných seriál důkladně a dlouho doznívá. Až jednou budu někam muset vstoupit bez vzpomínek, doufám, že to bude do baru Queen Decim. (29.12.2015)

Zpočátku mi koncept tohoto baru přišel absurdní. Proč by posmrtné směřování člověka – dolů / nahoru (na rozdíl od našeho svět tím není myšleno pod drn / z komína) – nemělo vycházet z jeho činů za života, nýbrž z jedné hry (biliard, šipky apod.) v extrémních podmínkách? Již první příběh seriálu však ukázal, jaký to má smysl. Stačí, aby o zemřelých rozhodovalo pro scénáristu žádoucí „zapomnětlivé“ nemehlo, a hned je tu prostor pro vykonstruované zvraty. Rozhodčí na rozdíl od diváka ví, co zemřelí prožili, přesto vynese ortel v rozporu s tím a pak se diví a údiv čeká i od diváka. Ten je však spíše znechucen touto ubohostí. Aby dílo neupadlo do stereotypu, ve druhém příběhu se ze soudního baru stává záhrobní seznamka a prostor pro opětovné shledání kamarádů z dětství, které je ve snaze nepůsobit tolik banálně rovněž okořeněno zvrat(k)em. Dojetí je na světě! A odhození seriálu mu jde v patách. Mám rád, když se jednoduchý příběh podá nezvyklou formou, ta zdejší mi však připadá samoúčelná a laciná. 3/10 (27.07.2015)