Dellamorte Dellamore

Hodně originální zombie horor a navíc hezky prošpikovaný humorem. Úděl hrobníka, kde ožívají mrtvoly, není jednoduchý. Mrtvolky po týdnu ožívají a je potřeba je střílet a vracet zpátky do hrobů. To jde hlavnímu hrdinovi náramně. Do toho nějaká ta zvrácená romantika a je o zábavu postaráno. Dellamorte Dellamore je svým způsobem docela zvláštní film a nabízí také umělecký zážitek. Humor možná není takový ten, kdy se popadáte za břicho, ale úsměv na tváří dokáže vykouzlit. Mezi klasickými zombie horory je Dellamorte Dellamore jako takové ošklivé káčátko, ale ne svou ošklivostí, ale tím, jak z žánrovky vybočuje. Makabrózní netradiční podívaná! (17.09.2019)

Naprosto parádní splatterová zábava z italskýho hřitova, kde Francesco Dellamorte a jeho potroublej pomocník pohřbívají lidi vetšinou dvakrát, protože zdejší nebožtíci vstávají z hrobů jako zombies, dokud jim klasicky nepoléčíte mozek kulkou, lopatou, krumpáčem, atd. Zajímavý job, co? Na lepší hřbitovní kousek si nevzpomínám. Pokud samozřejmě pominu Spalovače mrtvol, tak mi na mysl přijde je Beatlejuice, ale to už zase jinde jsme. Opravdu povedený film, ve kterém nejdete krev, mozky, černý humor, erotiku, city, hlášky...jo, doporučuju! (16.09.2013)

Tak já myslela, že koukám na zombie komedii, a ejhle, ono to prý existenciální drama... No nevadí, každopádně Rupert Everett je charismatický fešák, a být správcem na našem hřbitově, tak jsem tam pečená vařená. Zombíky normálně moc nemusím, ale tady je milý Francesco tak graciezně likvidoval, že se na to dalo koukat. A být chlapem, samozřejmě ocením i samičí půvab Anny Falchi. Asi si to pustím ještě jednou, na mě se s těmi hlubokými myšlenkami musí pomalu... (14.09.2011)

Byť správcom cintorína kde sa mŕtvy, po siedmich dňoch a niekedy aj skôr, preberajú k životu je práca na plný úväzok a to hlavne keď dôjde k zrúteniu autobusu z útesu plného študentov. Krásne prostredie cintorína ktoré naberá tú správnu atmosféru s derúcimi sa mŕtvymi do noci ktorých treba likvidovať guľkou do hlavy, rýľom alebo krucifixom, správcove trefné cinické monológy („To je zas deň.“ vonku krásne slnečne), skvelí Rupert Everett a jeho osudová milenka s ktorou si to rozdáva na hrobe jej mŕtveho manžela („My sme pred sebou nemali žiadne tajnosti.“), inak krásna fínska modelka, to všetko pod taktovkou kúzelníka s atmosférou a prácou s kamerou Michela Soaviho v patrične uletenom duchu. (24.02.2008)

DD funguje skôr v jednotlivých sekvenciách, ako v celku. Zjednodušene povedané. Trochu obšírnejšie povedané, DD je v každej sekvencii takmer geniálny, ako po vizuálnej stránke, tak po dialógovej a niekedy aj filozofickej. Lenže keď sa to celé pospája, pôsobí to na mňa ako scény z viacerých filmov, ktoré sú občas atmosféricky úplne odlišné. Pokope to drží iba Rupert Everett, pre ktorého je to podľa mňa jeho životná úloha. Záver a pointa mohla byť všelijaká, Soavi sa vydal ťažko filozofickým a ťažko vysvetliteľným smerom. Možno tým stratil v poslednej tretine polovicu divákov, ktorí boli spočiatku nadšení. Ja ešte nie som rozhodnutý. Rozhodne mám ale rád filmy, kde je veľa tém na premýšľanie. Láska, smrť, násilie, samota, moc, peniaze. Všetko v jednej veľkej skrumáži. 70%. (29.08.2013)