Jack stavia dom

Lars Von Trier je kontrovérzní režisér podobně jako Lynch a jeho dosavadní tvorba mě zatím míjela, takže jsem mile překvapen s jeho novým filmem, který sice opět není pro běžné publikum, ale použil atraktivní námět a dává zavzpomínat především na klasiku Henry: Portrét masového vraha. Matt Dillon zahrál Jacka s gráciíí a zaslouží si za svůj výkon akademické odměny. Film popisuje 5 incidentů, kde Jack nemilosrdně vraždí a rozhodně má z něho divák znepokojivé pocity, protože, co kolikrát provádí s obětmi je k neuvěření. Brutální je to solidně, ale v pár scénách jsem doufal, že Trier zajde ještě dál viz. 5 incident a experiment s Full metal jacket byl trestuhodně nevyužit. Má to sice 2 a půl hodiny, ale nudit jsem se nestihl a bavilo mě i Jackovo inteligentní filosofování, ze kterého se člověk i něco zajímavého dozvěděl, byť Dantové peklo v závěru bylo možná už moc. Znepokojivý, syrový, inteligentní a psychologicky náročný film obsahující černý humor i sarkasmus a já si jej užil. 80% (26.12.2018)

Pošle lidi na Dextera a nabídne jim svoji vlastní terapii, načež mu diváci po zaplacení vstupného poslušně odcházejí pohoršeni z kina. Já toho vocase miluju. Trier překročil laťku jež nakreslil v Nymfomance a diskutuje sám se sebou o podstatě umění jako vykoupení. Přitom se snaží vyrovnat s trýznící dualitou umělce a pragmatického technika, která je mu jako režisérovi jeho kuřím okem. Vlastně všechno je zde obětí autorovi duality. Je to nafoukané, ale omlouvá se za to. Je to naprosto sobecké, ale ten film je první, kdo to přizná. Otázka je nakolik film funguje bez znalosti kontextu. Zde mě ale naprosto utrhla logika snu, která provází všechny sekvence. Vše je bez časového a prostorového určení, v podivně odlidštěném světě, děj se libovolně přesouvá v ostrých střizích a vše se odehrává přesně na hranici uvěřitelnosti. A jakmile to skončí, tak stejně jako ráno hodinu civíte v posteli na strop a snažíte se zpětně propojit svůj živý a z vašeho pohledu smysluplný sen dohromady, tak i zde máte teprve po skončení možnost oddechu a prostor k tomu začít si to všechno skládat do svého domu. (07.10.2018)

Lars von Trier. Pěstitel ušlechtilé filmové plísně, autor vyhýbající se trendům, provokatér zaplňující bílá místa na mapách kinematografie. Nyní vytáhl to nejlepší z Matta Dillona a pobavil obtížemi, které vnáší obsedantně-kompulzivní porucha do života sériového vraha, ale pokud jsou při jeho profilování nejzábavnější vsuvky o vinařství, architektuře a vojenském letectví (a já věřím, že tato Nebožská komedie měla být zábavou), je něco shnilého v království dánském. Obsahová síla Breaking the Waves dávno zmizela, magická forma Melancholie je pryč a kontroverze působí příliš nuceně. Za Trierem zůstává schweiss nabubřelosti a já mám čím dál tím menší chuť jej stopovat. Lhostejnost. To je to nejhorší, co jeho dílo může vyvolat.. (03.06.2019)

Konečně jsem Jacka viděl... A asi nejvíc šokující pro mě na něm bylo, že ten dům na konci fakt postavil 😅 Ale to jsem začal od konce... První polovina dá vzpomenout na krásné klasiky jako "Henry: Portrét masového vraha", "Angst", "Maniak" atd. V podstatě syrové a celkově nepříjemné koukání na Jackovo řádění, kde snad ani moc "over the top" nejsou ty samotné vraždy a jejich brutalita, jako spíš Jackova sadistická krutost před samotným úkonem a spíš psychologické týrání obětí... Já ovšem nemám problémy s Jackem, toho jsem si v podstatě oblíbil, mám problém s Trierem... Tak nějak tam tradičně namíchal všechno co měl po ruce, na to dal kopec ještě wtf filosofování, hodil tam krutost vůči dětem, zvířatům, všechny možné filosofické sračky, Hitlera a Holocaust - který nazval v podstatě "uměleckým dílem" v jednom okamžiku, peklo, Danta... svoje filmy jako "Melancholii" a "Antikrista"... no a vlastně mě málem unudil k smrti... škoda... Film v podstatě o ničem, kde si Trier masturbuje nad svým "uměleckým egem", jenom doufám a věřím, že se on sám jednou po svojí smrti do toho pekla sám dostane. Jinak za samotného Jacka palec nahoru, syrová výpověď fajn, herecky taky OK. /40%/ (27.03.2024)

Celý čas som sa zmietal medzi pocitom, že sledujem fascinujúcu štúdiu ľudského zla, a dojmom, že je to len ďalšia prázdna vontrierovská samohonka, niečo ako Lucio Fulci reloaded - séria humusáčin pozliepaných akože príbehom a akože nejakým artovým vyšším zmyslom, to všetko vypovedajúce hlavne o svojom tvorcom než o čomkoľvek inom. A stále si neviem vybrať, v každom prípade je to aj vďaka Dillonovi fascinujúci film, ktorý sa nadlho vryje do mysle, čo je zrejme presne to, čo chcel ujo Lars dosiahnuť. (26.12.2018)