Elektrické boogaloo: Divoký, nevypovedaný príbeh štúdia Cannon Films

Napriek tomu, že Hartleyho štýl nie je tak rýdzi a prenikavý, ako napríklad v Machette Maidens (čo už detailnejšie popísal JFL), definuje ho skôr šikovnosť vo výbere témy a vytvorenie cool fasády, než prenikavosť jej spracovania, Electric Boogaloo ostáva veľmi dobrým úvodom do sveta neodolateľnej estetiky (a zákulisia) ďalšej bašty brakového filmu. (19.01.2017)

Ak ste pravý filmový fanúšik, viete o čo tu pôjde. O jednu malú výpoveď ľudí, ktorý pracovali pre pravdepodobne najkultovejšiu produkčnú spoločnosť v histórii filmu. A ak ste naozaj ten pravý filmový fanúšik, tak minimálne polovicu ich filmografie máte napozeranú minimálne dvakrát. Golan-Globus, chlapíci, ktorý ovplyvnili aj československého diváka ( dá sa povedať, že práve oni boli tí, ktorých filmy sme pred 25-30 rokmi žrali najviac ) a ktorí dali svetu mnoho filmových snov. (24.02.2016)

Ačkoli si tentokrát Hartley zvolil zdánlivě nejsemknutější téma (oproti mnohovrstevnaté a žánrově pestré produkci Austrálie a Filipín), pojednání o společnosti Cannon Films paradoxně vyznívá jako nejméně zvládnutý z jeho dokumentů. Problém spočívá jednak v samotném úskalí Hartleyho metody, kdy nechává vše zaznít z úst oslovených osobností a střihem skládá z výpovědí zamýšlený narativ. Na rozdíl od dokumentů, které kombinují výpovědi a historický komentář, jenž by je usměrňoval či jim dodával protipól, Hartleyho snímky vyžadují k úspěchu dobře vybranou sestavu vypovídajících, aby se výsledek povedl. K ideálnímu tvaru tato metoda dospěla v prvním a s lehkými výhradami i druhém Hartleyho dokumentu, protože se podařilo vyvážit informativnost a zábavnost. Tentokrát ale obojí výrazně pokulhává. Jednak zde znatelně chybí osobnost formátu Tarantina či Landise, která by dokázala celou historii či stylové prvky zábavně glosovat. Navíc ale Hartley upustil od členění snímku na tematické kapitoly, čímž se nepřetržitý proud výpovědí mění na chaotickou skrumáž bez jasného směřování. Jednotící linií měla být chronologická historie firmy a jejích čelných představitelů, jenž ta se jednak neustále ztrácí, ale především vykazuje i výrazné mezery. Nejzásadnější nedostatek ale představuje nepřítomnost řady zainteresovaných osobností v čele se samotným duem Golan-Globus. Hartley se je samozřejmě pokusil získat, ale ti - přízračně pro svůj přístup k filmům i vlastní image - účast odmítli a promptně vyprodukovali vlastní dokument "The Go-go Boys: The Inside Story of Cannon Films". Následkem toho tak Hartleyho počin představuje pouze jednu stranu mince, příznačně tu kritičtější a jedovatější, kde vystupují spíše uražené hvězdičky, pomlouvači, škarohlídi vysmívající se jednotlivým snímkům či šéfové studií plivající na úroveň filmů, které jim díky distribučním smlouvám s Cannonem kdysi vynášely více než potěšující sumy. Pro druhou stranu, zosobněnou jednak vlastním výkladem Golana a Globuse, ale i sálající fandovským nadšením Eliho Rotha, je bohužel potřeba zhlédnout zmíněný konkurenční dokument. Sám o sobě Hartleyho snímek sice naznačí klíčová specifika vážící se k Cannon Films a jejich obchodní strategii (presales model) i tvůrčímu přístupu (nadšenectví i nesoudnost Golana), ale bohužel ve většině případů pouze štrejchne po povrchu, pod nímž se při tom skrývá fascinující obraz zákulisí nejen hollywoodského průmyslu v průběhu jedné dekády. (20.12.2014)

Pokud je někdo fanoušek filmů od Cannonu, je tenhle dokument povinost. Divák se v něm dozví zákulisní historky a dokonce na vlastní oči uvidí lidi, které vídá jen jako jména v titulcích různých filmů od Cannonu a později od NuImage. Mluví tu zásadní lidi, kteří pro studio pracovali, jako režisér Sam Fistenberg nebo producent Boaz Davidson a plno dalších známých i neznámých obličejů. Film má nicméně zásadní problém a tím je nepochopitelně negativní tón. I když tu občas zazní pozitivní věci, celkové vyznění je takové, že Golan a Globus byli producenti sraček, kteří milovali filmy. Fakt je nicméně takový, že nevyráběli o nic míň / víc sračkoidních filmů, než dnešní studia. Dokument navíc téměř ignoruje kvalitní filmy, které Cannon natočil, jako Splašený vlak nebo Barfly. Jsou sice zmíněny, ale vzápětí se divák opět dozví, jaké Cannon dělal brakové filmy. Vrcholem pak je přítomnost Alexe Winters, který si stěžuje na úplně všechno, ačkoliv hrál malou roli v Přání Smrti 3. Winters je navíc v dokumentu víc, než Michael Dudikoff, což naprosto nedává smysl. A herci jako Van Damme nebo Chuck Norris úplně chybí. Celkově se na Electric Boogaloo dobře kouká, má to spád a divák se dozví plno zajímavostí. Každopádně se nemůžu zbavit dojmu, že mnozí ti píčující zapomenutí herci mohli být rádi, že vůbec dostali šanci. (17.08.2016)

Největší srdcovka. Filmové 80tky v kostce. Bizarní příběh, jak dva fascinující a odlišní filmaři-producenti z Izraele ovládli Hollywood a pořádali premiéry s červeným kobercem pro filmy s Chuckem Norrisem a Charlesem Bronsonem. Až neuvěřitelný příběh, zvlášť když jeden z nich byl schopen vést smysluplnou konverzaci s živým orangutanem. Dokument si hlavně Golana hodně dobírá, ale i tak jde vidět, že si je oba váží. Přecejen láska k filmu byla nesporná, stejně jako nevkus na straně druhé. Ale stejně byli skvělí a měli koule, na důležitých meetinzích s hlavouny posbírat jídlo zaměstnanců a servírovali ho na plastových talířcích s plastovým příborem. Film především! Ikdyby měli prodat jen plakát. :D A tvůrčí svoboda až do bankrotu. Přichází bankrot, tak honem udělat laciné pokračování Supermana. :D Opravdu studnice WTF ten Cannon Film, ale zase nabídl nám tolik radosti a skvělých béček. Děkujeme :) ♥ (20.09.2019)